Zdeněk Vavroš a jeho cesta s TKS2

Tatra kolem světa 2 (TKS2) je projektem, který pomyslně navazuje na výpravu z konce 80. let, která ovlivnila nejednoho cestovatele. Mimo to je TKS2 koncipovaná jako „otevřená expedice“ a během několikaleté cesty kolem světa se na palubu na určitý čas mohou připojovat lidé, kteří si takto mohou vyzkoušet reálný expediční život. Letošní druhá část cesty odstartovala v Africe a je za námi několik etap této části výpravy. Podle reakcí a dotazů je patrné, že veřejnost zajímá, jak to na palubě Trajdy (T815) chodí a jaké jsou názory a pocity lidí, kteří se stali členy týmu TKS2. I proto jsme se rozhodli pro tuto rubriku, ve které se čtenář dozví něco dalšího ze zákulisí, a to očima i slovy členů výpravy.

Zdeněk Vavroš

Zdeněk Vavroš je z Chomutova, je mu 44 let, má desetiletého kluka Dominika. Pracuje jako živnostník na projektech a jako vedoucí projektu větších investičních celků. Doposud navštívil něco přes 50 zemí světa a podnikl zatím jedinou cestu kolem světa, jenž trvala 12 měsíců. Na další cestu kolem světa se brzy chystá

Jak bys s odstupem času zhodnotil svou účast na expedici?

Myslím, že jsme měli perfektní partu lidí, která se ještě utužila vykopáváním auta u jezera a doufám, že jsem přispěl taky k této expedici, a to jak vyjednáváním, nakupováním a se svými kolegy v kuchyni a jídly, která se snad dala jíst.

Na co nejraději vzpomínáš?

Největší zážitek mám asi z večera z vesnice Doshe, kde jsme si to obklopení lidmi z vesnice užívali my jako tým Tatry, a tak i vesničané. Dále je ohromné množství intenzivních zážitků z nakupování surovin a potkávání místních lidí, vesničanů, studentů od základních škol, přes střední školy, k univerzitním až po profesory na univerzitě v Addis a komunikace nimi, kde se dozvíte hodně zajímavého a hodně lidí Vám rádo pomůže a rádo si vyzkouší svou angličtinu s cizinci.

Máš pocit, že tě expedice něco naučila? Pokud ano, tak co?

Otevřela mi obzory o tom, jak se žije v Africe, hlavně v Džibutsku, které je ještě mimo hlavní město hodně chudší a zaostalejší (z našeho evropského pohledu) než nejchudší regiony v Etiopii. Dále mě utvrdila v tom, jak mohou být velké rozdíly mezi hlavními městy a ostatními regiony v těchto zemích, a to hlavně ekonomicky, a taky přístupem místních vůči turistům.

Přinesla ti účast na expedici něco dalšího?

Jako vždy, po cestách do rozvojových zemí, mi to přináší více pokory a uvědomení si, jak krásně si v Evropě žijeme a jaké máme štěstí, že můžeme žít v tak bezpečné, přírodně krásné a bohaté zemi, kde je ještě pořád dostatek svobody – naštěstí.

Kdybys teď (s aktuálními zkušenostmi) potkal svoje “já” chvíli před expedicí, co bys sám sobě poradil? Co bys sám sobě poradil co se týče balení na expedici, přípravy, očekávání, vnímání, přístupu, čehokoli dalšího..?

Každý účastník expedici si musí uvědomit, že nejede sám, ale že tým je závislý na něm a on zase na týmu. Členové týmu si musí vše obstarat, zajistit, koupit, zpracovat, zařídit, dojednat, uvařit, sbalit, rozbalit, opravit – samozřejmě v rámci své určené role v týmu a musí si uvědomit, že zde je plno povinnosti jímž musí přispět pro průběh expedice. Měl jsme štěstí, že jsem se mohl zúčastnit 1. etapy s lidmi velice aktivními, kdy všichni táhli za jeden provaz a toho není jednoduché ve skupině 12 lidí dosáhnout, ale nám se to povedlo, a proto si odnášíme zážitky na celý život.

Zúčastníš se ještě případně nějaké další etapy?

Ano, velice rád, a protože jsme byli velmi dobrá parta lidí – myslím, že jsme schopni se domluvit, že v podobném složení bychom se zúčastnili nějaké etapy v Jižní nebo Střední Americe a prožít toto dobrodružství znovu. Všichni z expedice zůstáváme v kontaktu a máme v plánu se potkat i v České republice.

Děkujeme za rozhovor a těšíme se na viděnou i v dalším roce, na dalším kontinentu