Tatra kolem světa 2
Tatra kolem světa 2
A je to tady, je za námi první týden ostré etapy, který byl ve finále ještě „vostřejší“, než jsme všichni čekali.
Čtvrtek 12. března 2020
Dnes jsme měli ve spolupráci s Generálním konzulátem České republiky v Istanbulu akci na tom nej místě, a to na náměstí Sultanahmet, kde na sebe po dlouhé roky koukají Modrá mešita a Hagia Sofia.
Pár z nás si prošlo město, pár nás zůstalo u Trajdy na náměstí no a pár – a to doslova – se k nám zase na pár dní připojilo. Přiletěla k nám „zásobovací četa“ Kateřina a Lucie. Holky s sebou přivezly nejen věci, ale i dobrou náladu. Připojily se k nám přesně před přejezdem z náměstí k budově konzulátu, kde Marek následně odprezentoval náš projekt. Mnozí z nás mají neutuchající hlad, takže se na parádní pohoštění vrhli ještě před koncem prezentace. Cestou na druhý břeh Istanbulu se Trajda a Bludička rozdělily a Trajda se se svou posádkou vydala na neplánovanou okružní jízdu přelidněným tureckým městem. Na našem záchytném bodě jsem se potkali asi po dvou hodinách, a to navíc s dalšími členy, kteří se k nám připojují. Milé setkání s Lenkou, Richardem a Sašou.
Pátek 13. března 2020
Pro někoho možná nešťastný den, pro nás den poznávání, kultury a jídla. Ráno se Lenka, naše nová kolegyňka, vydala s dočasnými členy, kteří se už postupně začali slétat, do historického centra města. Po pár hodinách se k nim připojil i Marek s Kateřinou. V duchu ochutnávání jsme nevynechali ani fresh džus z granátových jablek, který je pro Turecko typickým nápojem.
Večer pak proběhlo první setkání stálých i dočasných členů, kde jsme si řekli, co a jak a hurá, zítra nastupovat na palubu Trajdy a startuje se.
Sobota 14. března 2020
Před desátou jsme se sešli u Trajdy… no a právě tady, milý čtenáři, přichází na řadu práce našich dočasných členů. Jak už mnohokrát padlo, jsme expedice a jedeme v tom společně. Každý z nás má svou roli, kterou má za úkol plnit. Jednou z nich je i kronikář/psavec, v tomto případě jsou to Lena a Tomáš.
Tomáš: „Cesta autem probíhala v pohodě, výměna historek, zkušenosti a tak dále. Dojeli jsme do nějakého horského městečka, byli jsme velká atrakce. Trajda měla celkem problém někde zaparkovat, a i když vypadalo parkování nakonec dobře, tak stejně místní bengaboys chtěli zase přeparkovat.“ Milan, jakožto náš vrchní řidič, se tedy oběda dočkal jako poslední. Musel jezdit za policisty, kteří se snažili najít vhodné místo pro naši Trajdu.
Po prohlídce starého kupeckého města Göynük ležícího na Hedvábné stezce jsme se přesunuli k jezeru, kde jsme zakempili.
Tým TKS2Ruda, šéfkuchař Trajda-polní kuchyně, společně s kuchtičkou Lenou připravili společnou večeři. Byl to fajn večer, tedy když pomineme místního „výběrčího daní“, který nás chtěl natáhnout. Kolem desáté se od nás opojil Marek, který vezl Kateřinu a Lucku do Ankary na letiště. Holky musí domů, kvůli pracovním povinnostem…
… respektive, to si myslely.
V souvislosti s aktuálním bezpečnostní stavem se ale vše změnilo a Lucka si mohla s námi dát o nějaký ten šašlik víc.
Dnešní místo noclehu bylo jednoduše skvělý | Lena a Ruda v akci. |Po západu slunce se ochladilo, ale nás hřála radost z cestování
Neděle 15. března 2020
Tomáš: „První pravé expediční ráno. Stížnosti na chrápání nebo tak něco, jako by to mohl člověk ovlivnit, že jo.“ (přichází pomyslný souboj o chrapouna noci).
Po budíčku, který má na triko Arnošt, nám ke snídani Ruda s Lenou udělali výborná vajíčka, Tomáš pak kávu a kolem sedmé jsme vyrazili ke skalnímu městu, kde jsme měli kulturní zastávku. Dostat se nahoru bylo pro mnohé z nás vtipnou zkušeností, hlavně v oblasti ramenou. Prostě žebříky byly úzký a naši chlapi jsou prostě pořádní chlapi.
Teď si to už frčíme směr Ankara, kde máme na programu zasadit další strom, tentokrát olivovník.
No a jak příjezd do Ankary popsal Tomáš?
„Na benzínce se k nám přidal velvyslanec s pomocníkem, se svým synem Matyášem. Všichni příjemní lidé. Matyáš v 10 letech zabíjí ve čtyřech jazycích – čeština, angličtina, turečtina a francouzština. Pohoda. Dostali jsme komentovanou projížďku městem. Co z toho bylo zajímavé? Vlastně asi vše, nejvíc mě zaujalo povídání o pokusu o převrat pár let zpět. Odpůrci režimu vypálili z F-16ky (stíhačka) dvě rakety přímo na parlament. Jednu poslali někam do země, ale druhou se tak nějak trefili a sundalo to první patro. Odnesly to akorát lustry z křišťálu – vyrobené v tehdejším Československu. Zakázku na obnovu dostali Italové, ale nešlo to vyrobit strojně a podle zadání na to neměli nikoho v zemi, kdo by to udělal. Takže to s Čechy vyměnili za nějakou kvótu na dovoz či vývoz tabáku (prostě něco za něco) a velvyslanec musel sehnat někoho kdo to u nás udělá – dělala to jediná firma v ČR. Takže turecký parlament v Ankaře má znovu sklo od nás.“
Celosvětová panika a nátlak dopadl i na nás v týmu.
V sobotu se k nám na palubu jeden ze členů nepřidal, musel se vrátit domů kvůli pracovním povinnostem. Bylo na něm ale vidět, že kdyby skutečně nemusel, tak neodjíždí. Teď se od nás navíc odpojuje i druhý řidič Saša.
Hlavní přechod do Gruzie byl zavřený a zbývají ještě dva, takže jsem se rozhodli pro co nejrychlejší přesun k hranicím.
Pondělí 16. března 2020
Celodenní přejezd ke gruzínským hranicím.
Úterý 17. března 2020
Ke hraničnímu přechodu Türgözü-Vale jsme dorazili po celodenním přejezdu o půl 4 ráno. Byla to dlouhá cesta, která vedla přes průsmyk ve výšce 2.550 m.n.m. Sněžilo a silnice pořádně klouzala. Na část úseku jsme zapřáhli Bludičku za Trajdu a společnými silami jsme to zvládli.
Oficiální bezpečnostní nařízení informovalo, že hranice se uzavřou o půlnoci ze 17. na 18. března. Strávili jsme celý úterní den na hranicích vyjednáváním a zjišťováním, proč nás do Gruzie nechtějí pustit. Během toho se od nás odpojil Dan s kamarádkou Kristýnou a čtyřnohou „vlčicí“, že se zkusí dostat po vlastní ose domů.
Ke konci dne po mnoha telefonátech a pomoci českých velvyslanců v Turecku a v Gruzii jsme zjistili, že se gruzínská vláda dohodla, že do země nebude cizince vpouštět už od 17. března.
Po zjištění, že do Gruzie se v těchto dnech není možné dostat, jsme vyrazili směr centrální Turecko, a to do města Kars.
„Deset kilometrů od hranic jsme našli hotel. Po hodině tam přišli vojáci a lustrovali naše pasy a vyhrožovali karanténou,“ napsal Marek Kateřině, když se snažili společně vykomunikovat další možnosti itineráře. Do karantény nás ale nadali, a tak jsme si mohli konečně odpočinout a nabrat síly na další pokračování výpravy.
Dnes se od nás opojili další členové. Jaké to milé setkání, když se pak všichni včetně Dana a Kristýny sešli na letišti.
Čerstvé zážitky můžeš získat e-mailem. Snadno a zdarma.
Díky tomu budeš vědět co se děje, jak expedice probíhá a co právě zažíváme. A kdo ví, třeba tě zaujme a přidáš se k nám.