Záchrana Trajdy v Pamíru - Markův deník

Z deníku (11. 9. 2024)

SIM karta, kterou mám, tu nefunguje. Dopoledne jedeme s policií, která se nabídla, do vedlejšího města pro novou SIMku, ale prodavač v obchodě není. Po půl hodině ho přivedou. SIMka mi v telefonu nejde, dávám ji tedy do telefonu Luimu, jednadvacetiletému studentovi, který mi vše pomáhá překládat a komunikovat. V jeho v telefonu funguje. Jdu si pro náhradní telefon, tam se ukazuje, že funguje, ale nejde internet. Policista volá někam na ústředí a zjišťuje, že mám telefon blokovaný a nemohu ho používat v Tádžikistánu, jak jeden, tak i druhý. Jsem tu týden, řeším krizovky, sháním pomoc a jsem odkázaný na wifi připojení od někoho, koho ukecám a on má stejně jen dvě čárky signálu.

Ladíme tiskovou zprávu, už druhý den, a díky absenci internetu ji stále nemáme dodělanou. Sednu si s Luiem na zápraží u jeho rodičů a rychle dopisujeme s týmem věci do tiskovky a posíláme ji do světa. Volají z Radiožurnálu, povídám si s redaktorkou. Lui ukazuje pantomimou, že k autu přijel velký stroj, na který čekáme tři dny a musíme běžet. Jdeme svižně k autu. Hodně se zadýchávám, pořád mi je blbě. Z dálky vidím auto a skřípající pásy velkého bagru. Bagr řídí Číňan. Zdravím ho anglicky, ani nehýbne brvou, zdravím ho Rusky, nic. Policista ke mně přiběhne, že umí jen čínsky. Sakra. To bude koordinace.

Na místě je i jednotka ministerstva pro mimořádné události, asi osm chlapíků v modrých helmách a šest vojáků zde čeká už třetí den, sedmnácti tunový nakladač, který by nám měl pomoci. Upínáme lana a pomalu se snažíme všemi směry posunout Tatru nahoru na plac, který jsme vytvořili před pěti dny. Nebudu ten šestihodinový boj popisovat dopodrobna. Nebudu popisovat, jak se nakladač málem zřítil na naší Trajdu, že se trhaly lana a málem se naše auto převrátilo ze svahu a naštěstí se zastavilo ve vzpřímené poloze, jako by to bylo naschvál. V ten moment se auto kývalo jako houpačka. Nikdo nevěděl, co má dělat a kde má auto zajistit... Vyběhl jsem na střechu jako za mlada a vzal si dvacetitunové elastické lano. Trajda podemnou plula a houpala se ze strany na stranu, rychle jsem uvázal jeden konec lana k mohutnému stromu a přehodil za Tatrou. Tiše našlapuju, slyším, jak to pode mnou kdesi dole rupe. Nepříjemný pocit. Nouzový plán je vyskočit do koruny stromu. Běžím na druhou stranu, tam chlapík s bílou helmou natahuje ruku a přidělává druhý konec ke stromu. Uf, rychle seskakuju dolů. Uf, zase ta hlava, nemůžu takhle rychle… Nahoře na hlavní cestě je nakladač a ocelové lano má přidělané na zadku Trajdy, trochu povolí a auto se začne z mohutným burácením propadat, rychle zapískají a auto se zastaví. Je to o balancu. Zase nikdo neví, co má dělat. Ukazuju na klády dole pod kopcem a na místa, kam se mají dát. Bíle přilby běží pro pilu, nemohou ji asi patnáct minut nahodit. Pak si berou větve, aby je použili jako pravítko a uřízli správně dlouhé trámy na podporu Tatry. Nesou zpět k autu čtyři obří klády. Super.

Každá je asi o půl metru delší, než by bylo potřeba, tak je zakracují a bušíme je pod strom, na kterém leží Tatra a pod zábranu proti podjetí. To ji musí unést. Pak nahoru k nakladači. Nakladač má prý nějakou šprajclou rychlost a nemůže dozadu. Bíle přilby uvolňují ocelové lano. Je v něm síla. Povolí, v Trajdě rupne a klesne asi o dvacet centimetrů a viditelně se vzepře na kládách, co jsme tam dali. Je tma, zima, obří zmatek. Jednou tahalo auto a pak zas bagr, nikdo nevěděl, co a jak se má dělat. Beru si k sobě Luie, policistu, šéfa vojáku a šéfa bílých přileb a domlouvám se, že se sejdeme ráno v osm hodin a že je třeba si předem říct, co budeme dělat a jak, abychom vše na zítra připravili a zkoordinovali a aby všichni věděli, co mají dělat a kam chceme auto dostat. Vše jsme si odsouhlasili, ale každý si asi v duchu říkal: a jak to řekneme tomu číňanovi?

Jsem unavený. Jdu zpět do nemocnice. Je zde jeden doktor a asi dvacet lidí dalšího personálu a asi padesát pacientů a jedna místnost se dvěma otvory v podlaze jako záchod. Chce to odvahu. Tádžikistán mě učí, jak přicházet o zábrany. Na vedlejší díru si sedne chlapík, lítá to z něj jako z otevřeného kohoutku a chce si povídat. Těžkej den, jsem zaprášenej jako horník. Nemocnice má dokola šest budov, různě velkých. Jediný zdroj vody je kohoutek uprostřed dvorku, svlíknu se do trenek a myji se. Z pokojů vylezli sestřicky i pacienti a koukají se… Vím, že to asi není v souladu s jejich náboženstvím, ale jsem špinavý jako čuně a chci jít spát. Do noci přemýšlím, jak zítra postupovat, co kde podepřít, jak kde tahat. Jsem tu sám šestý den, v nemocničním pokoji a místo ptačího zpěvu mě budí ráno nářky jiných pacientů. Chci se pořádně vyspat a odpočinout si na další den.

Štěstí v neštěstí - náhodné babičky nosí pracujícím do hor jídlo

Z deníku (12. 9. 2024)

Ráno byla porada s veliteli všech skupin. Tak jsme si naplánovali, co a jak budeme dělat a shodli jsme se na postupu a bodech od jedné až do šesti. Po druhém bodu už začali někteří dělat něco jiného, než co se domluvilo, a opět se hromada chlapů začala dohadovat o tom, že se něco bude dělat jinak - nedokázali se shodnout, kdo tomu velí.

Dál se podepíralo auto, aby se nezřítilo. Musel jsem prakticky neustále koordinovat nejen bíle helmy, ale všechny. Bílé helmy tvrdě pracovaly na tom, aby dalšími dřevěnými podpěrami podepřeli ležící strom, ale po mém upozorněni přišly na to, že strom nepodepírá auto. Pozoruji ty kulturní rozdíly i ten obrovsky rozdílný přístup k práci a řešení problému. Jaké mají nebo nemají vybavení ve svém zásahovém autě, jak pracují s nářadím nebo s motorovou pilou, jak se snaží nastartovat pilu v kopci, kdy je řetěz opřený o jeho kolegu atd. Nic se nikomu nestalo a dělali nejlépe, jak uměli. O tom žádná. Mladý Číňan ve velkém stroji snižoval cestu vedle auta asi o metr. Pracoval s tím obřím strojem téměř na milimetry, i když stroj nebyl zdaleka v dobrém technickém stavu.

V deset hodin přinesla nějaká stará babička snídani snad pro dvacet lidí. Prostřela na malém paloučku několik ubrusů, rozházela tam natrhaný čerstvý chléb, jablka a podávala z kýble pohanku s mrkví a čerstvou cibulkou. K tomu čaj nebo čaj s mlékem a máslem. Každému nandala velký talíř jídla. Všichni jedli po dvou z talíře. Jen já a Číňan jsme měli svůj talíř. Mladý Číňan chvilku seděl, koukal na jídlo a váhal. Pak vzal kávovou lžičku mezi ukazovák a prostředník a začal pomalu jíst. Bylo to výborné. A i když oproti ostatním vypadal ten mladý bagrista nejotrhaněji, nejšpinavěji, nejzanedbaněji, měl ze všech nejtechničtější myšlení a vždy do toho svou pantomimou při práci vstupoval a vymýšlel lepší řešení. U stolu jako jediný snědl jen půlku. "Oficíři" za ním chodili a říkali mu, ať to dojí. Vypadal, jako by neměl teplé jídlo několik týdnů. Najedl se do polosyta a skončil.

Pokračovalo se v práci. Asi za dvě nebo tři hodiny jiná babička přinesla zase jiné jídlo a jedlo se a odpočívalo. Bylo to vždy uklidnění v tom dohadování, co a jak se bude dělat a za co se auto bude pokoušet tahat. A i když jsem s maximální vervou říkal, aby netahali auto za to a to stejně, to tak udělali. A to, co podle nich přeci "musí vydržet", nevydrželo. Tak jsem se snažil být víc a víc důrazný. Ale pochopili to, až když viděli, kolik dalších věci na autě zničili. Číňan mazitím vykopal cestu podél auta až na druhou stranu k cestě, aby byl volný příjezd a technika mohla k Tatře z obou stran.

Včera jsme dělali až dlouho do noci a večer jsem až do tří do rána pracoval a sháněl informace. Přes noc jsem plánoval a ráno v šest vstával. Proto jsem dnešní akci zastavil asi hodinu před západem slunce a šli jsme všichni odpočívat. Večer mi sestřičky na pokoj v nemocnici přinesly další skvělé jídlo a čaj. Prý jsem jejich nový adoptovaný syn.

Po obědě se podařilo dát celé auto na plac. Sláva. Potlesk. Radost všech.

Z deníku (13. 9. 2024)

Špatně jsem spal. Asi v jednu hodinu jsem se vzbudil po dvou hodinách spánku a asi tři hodiny koukal do stropu. Ráno v šest mě vzbudila hádka na chodbě. V sedm jsem se vykopal ze své drátěné postele s matrací ze slámy.

Babička ze sousedního pokoje se na mě upřímně směje každé ráno a ptá se: „Tak jak?“ Říkám, že dobře, ale ještě ne úplně. „Každé ráno se za tebe modlím k bohu, aby bylo líp a vše se ti vydařilo.“ Dal jsem si levou ruku na srdce, jako to tu dělají všichni, jako gesto vděku a pokory při poděkování a nebo při podávání ruky. Řekla k bohu, ale ne k alláhu. Nechtěl jsem se ptát. Na ruce má velký prsten s modrým kamenem. Prý je z Afghánistánu.

Jdu z nemocnice k Tatře. Je to asi něco přes kilometr a stoupáním skoro sto dvacet výškových metrů. Pěkná rozcvička. Většina lidí je už kolem auta. Přijdu a všechny pozdravím „salam alejkum“ a každému podám ruku. Je to prostě zvyk. Po asi patnácti až dvaceti podání ruky si opět dáváme poradu.

Číňan se pokoušel vytahovat auto zezadu a velký bagr zepředu. Auto se hýbalo. Sem tam se utrhly držáky ocelového lana a vše se upevňovalo znovu. V deset svačinka, a pak zase několik pokusů. Po dvanácté oběd. Opět nějaká babička přinesla báječné jídlo pro všechny a rozložila několik ubrusů, na které jídlo naskládala a všechny svolala.

Po obědě se podařilo dát celé auto na plac. Sláva. Potlesk. Radost všech.

Začali jsme přenášet věci z kabiny dozadu do auta, abych se do kabiny dostal. Snažil jsem se kabinu sklopit, ale hadice s olejem byly přetržené. Nástavba je navíc posunutá a přitisklá ke kabině, takže ani nevím, zda by to šlo. Dostal jsem se k motoru zezadu z nástavby a otočil s ním, abych poznal, jestli se olej nedostal někam, kam neměl, aby se při nastartování neohla ojnice nebo se nestal jiný průser.

Asi hodina až dvě kontroly a příprav - pak pokus o nastartování. Hurá, Tatra běží!

Ukazatel říká, že všechna nafta vytekla a že vzduch je na nule. Běhám okolo auta a objevuji, že vepředu u nárazníku, kde bílé helmy uvazovaly ocelové lano, ho uvázaly i kolem vzduchového potrubí s přiližně deseti hadicemi, které se tlakem přetrhly a uniká vzduch. Uf. Identifikovat každou hadici, odkud jde a kam by měla vést, je práce na několik dní. Nechtějí mě nechat na místě nehody, protože na tom místě často padají auta, i když je tam silnice skoro čtyři metry široká. Stejně tvrdí, že se tam dříve nebo později nějaké auto zřítí.

Snažíme se posunout auto se zablokovanými koly. Praská ocelové lano a nebo se trhají sponky. Odbržďuji tedy zadní kola ručně. Snažím se s Číňanem domluvit na tom, co dělat, až se Tatra dá do pohybu. Protože pak už nebudu moci brzdit. Číňan auto nevytáhl. Nastartoval jsem, zvedl otáčky a při poklesu zařadil rychlost a začal přidávat. Tatra se rozjela sama. Hurá. Zastavil jsem se o lopatu bagru. To jsem udělali ještě párkrát, abych se dostal asi sto metrů od místa, kam prý dřív nebo později spadne další auto. Na "bezpečné místo".

Všichni chodili, gratulovali a plácali mě po ramenou. Ale pro mě je to jen začátek. Každý z týmu nebo oddělení, které přijelo, na mě namířil telefon a chtěl, ať jim něco řeknu na kameru. Potom mi všichni řekli, že neví, jak mi dál pomoci a že jejich práce tu skončila, a proto odjíždí. Že je cesta natolik nestabilní, že je nemožné, aby dorazil podval, který by mě odvezl a stejně tak je nemožné, aby sem dorazil velký náklaďák, který by mě zapřáhl za tyč a odtáhl - protože bychom rázem byli jedno velké vozidlo, vážící přibližně třicet tun a to by cesta určitě nevydržela. Takže se prakticky všichni rozloučili a odešli. Začalo se stmívat a já zůstal u auta sám. Co bude dál?

Nepořádek uvnitř Trajdy po jejím otočení na kola na pevné zemi

Z deníku (14. 9. 2024)

Hrozně to letí, už jsem to přes týden, co se nehoda stala. Už je to více než týden, co všichni odlétli do České republiky. Auto je vytažené a mimo ohrožení. Nikdo tu není. Každé ráno přicházely vždy desítky lidí a cvrkot. Teď jsem tu sám. Sedím v nástavbě na přední sedačce a cosi zašramotilo, znělo to jako plch na půdě.

„A hele, nejsem tu sám - Leopold!“ zpoza sedačky vykoukla kočka, tedy spíš kotě. V puse měla kus guláše, který se rozprskl o strop, když jsme se převrátili. Nerušeně si ho dojedla a pak se producírovala po autě.

Dnes se pustím do třídění a porovnávání věcí v ředitelně. V policích bylo úhledně naskládaných patnáct beden s různými věcmi. Po převrácení Tatry byli všechny police vytržené, krabice vysypané, stůl i postel utržená. Prodíráním těch všech věcí jsem si chvilku připadal jako popelka co třídí hrách a brambory. Ale spíše mi to připadalo jako cestování v čase. Všechny tyto bedny s Tatrou jedou od startu a vždy se tam něco „důležitého“ založilo. Něco na památku nebo co by se mohlo hodit. Tříděním a prohlížením těch věcí jsem si znovu vybavil téměř všechny etapy za posledních pět let.

Děduška přicházel k autu: „Vaditěl, vaditěl - čaj, pojď piť“. Roztáhl ubrus, na něj dal termosku s čajem, čerstvý chleba a svačinu. Povídali jsme si. Děduška bydlí tady na kopci. Za domem má půl hektaru políčka ve svahu, které jsem mu Tatrou trochu rozoral. Dole u řeky má hektar pole na obilí a nechává tam pást krávu. Dvakrát denně jí musí přehodit kolík jinam, protože za půl dne sežere vše kolem háku zabodnutého do země. Má tři krávy a sedmnáct ovcí. „A kde máš ty ovce?“ ptám se. „Na pastvě!“ odpovídá s klidem. „Kde na pastvě?“ zajímám se znovu, protože všude jsou jen kameny a štěrk. „Na jaře si je vezme na tři až čtyři měsíce pasáček a stará se mi o ně. Mám sedmnáct ovcí.“ „A kolik mu za tu pastvu platíš?“ jsem zvědavý. „No, platím mu vcelku hodně, je to dobrý pasáček. Za ty tři měsíce mu dávám sto dolarů.“ „Hmmm,“ pokyvuji hlavou a přemýšlím kde, naposledy jsem byl, kde by si někdo za den vydělal jeden dolar…

Dědula je čipera, sice pořád křičí, i když je metr ode mě, a pořád něco vypráví. Myslím, že v Pamíru na výletě byl i spisovatel Hrabal, který se tu inspiroval ke psaní Postřižin - nedivím se. Dědula je dopravdy akční, obzvláště na to, že mu je sedmdesát dva let. Minimálně dvakrát denně chodí dolů k řece (převýšení sto padesát metrů), převázat krávu na jiné místo nebo pak ji odvést domů. S počty nebo číslovkami je to u něj horší - jednou je jeho ženě šedesát sedm, druhý den 7sedmdesát čtyři. Ale říká, že má čtyři děti, nejmladšímu je dvacet dva let a studuje v Dušanbe. Než šel do důchodu, byl řidič u geologů. Vrtali a sbírali vzorky hornin a posílali je k rozboru.

Jak přebírám celé auto, každý den mu dávám hromadu věcí, které už nebudu potřebovat, nebo mu podle mě udělají větší radost než mě. To proto, aby byl vesmír v rovnováze - za to všechno jídlo a čaje, co mi nosí. Dal jsem mu i spoustu čajů a maté z Argentiny. Děduška si co chvíli ubalil zelený tabák do nastřihaných pruhů novin. Kouří často. Nicméně nejen, že podoba tabáku silně připomíná maté, ale i vůně je zvláštní. Děda si postěžoval na bolavé koleno, tak sem mu nabalil hromadu mastiček na koleno. Na konci dne, než jsem odešel, jsem vyšramotil krabičku doutníků Cohiba, co mi dal Petr Kolář ještě v Patagonii. Podal jsem mu jeden do folie zabalený doutník. Rozbalil si ho, chvilku k němu čichal, a pak se do něj pustil. Bylo vidět, jak ho zaskočilo, jak to chutná jinak.

Začínám být jako tádžik. Žádný alkohol, ani káva. Žádná sprcha, žádná zábava, žádný internet. Jen suchý vítr, výhledy na spoustu práce, všudypřítomný prach a špína. A přemýšlení o životě, o budoucnosti mé i projektu TKS2. Jsem moc vděčný za to, že se nikomu nic nestalo, že žiji a že projekt měl možnost inspirovat, změnit a "nakopnout" stovky lidí, než skončil v této podobě. Viděl jsem v tom, co jsem dělal, smysl a poslání. Popravdě, když se ohlédnu na svůj život zpět, kdy jsem uměl před dvaceti lety vydělat několik milionů za rok a necítil jsem se tak naplněný, jako když dělám na projektu pětkrát více než tenkrát a nemám z toho nic. Prostě si jen při tom úklidu a opravách mrmlám a přemýšlím. A buď za mnou přijde děduška, nebo místní děti anebo kočka. Přemýšlím o té rovnováze mezi děláním prospěšných věcí jen pro sebe a děláním prospěšných věci pro ostatní.

Uvnitř se sem tam objeví smutek, když tu sedím v přítmí vzadu v rozmlácené a nepojízdné Tatře. Opravdu nevím, co bude dál. Ale není to nějaký drastický smutek, většinou převládá vděk. Vděk za to, že jsem přežil, já i ostatní, kteří jsou super lidi. Je to další takové nakopnuti a utvrzení v tom, jak je život křehký. Takováto chvíle krásně umocní ten rozdíl mezi malichernostmi a důležitými věcmi. Ne, že by ve mně nebylo dost lásky a vděku, ale nějak mě to posunulo o kus dál. Cítím vděk za samotný život. I když jsem se více jak týden nemyl a používám latrínu u dědušky na záchodě. Cítím tu lásku ke všem tady i doma, kterří nám posílají energii a přejí nám to nejlepší. Cítím vděk a lásku ke všem, kdo nám v tyto těžké chvíle pomáhají zvládnout a jsem za ně moc rád.

Krize posouvají lidi. V krizích poznáváš pravý charakter lidí. O to víc mě mrzí, když se přes to všechno ke mně dostane nějaký atak, útok, urážka. Nejdřív jsem cítil hroznou zášť a nespravedlnost, pak jsem cítil lítost. A pak jsem si uvědomil, že se mě to netýká. Že to, co vysíláme k jiným lidem se nám vrací desetkrát, a že mám vždy volbu koukat jiným a lepším směrem. Ne tam, kde odkud příchází jen negativita, zášť a pohrdání, ale tam, kde je pozitivita a vzájemná pomoc. V tom je naše svoboda - svobodu máme v tom, kam budeme zaměřovat svou pozornost, a jestli budeme podporovat věci, které nás dělají šťastnými a naplňují nás.

Já vidím své posláni, svou povinnost v tom, odvézt Tatru zpět do České republiky. Je tu miliarda překážek a nekomfortu a miliarda důvodů, proč se cítit nešťastně a proč být nasraný, nenávistný a negativní. Jde to mimo mě. Každý den se posunu o kousek dál k cíli a i když to jde pomalu a cíl je daleko, mám radost, že to jde… Moc dobře si uvědomuji, když jsem tu v naprosté samotě kdesi v pustině, že jediný, kdo mě může zradit jsem já sám, má psychika. To, že bych se zlomil, nebo by mě to zlomilo. Je to mimořádné vykročení z komfortní zóny, ale uvědomuji si, jak mě to na druhou stranu posiluje. Jak mi to dává energii a sílu.

Teď zaklepala babuška na dveře v nemocnici u mého pokoje a nabídla mi kompot. Vzápětí přišla sestřička a přinesla mi pohanku k večeři. U toho filozofování a probírání se věcmi jsem se pomalu přemístil na své nemocniční lůžko a nechal se opečovávat, pokud to tak mohu říci. Život je takový, jaký ho chceme vidět a jaký ho chceme žít. Chci být šťastný, chci žít krásný život, a proto ho tak žiju. Mám volbu jako každý a vybral jsem si tuto cestu.

Dnes to byl tedy uklízecí a filosofický den, v němž se zas tolik věci neposunulo. Ale podařilo se mi koupit letenku pro technika Mílu, přeházet a roztřídit věci uvnitř auta a opravit unikající naftu. Takže hádám, že jsem si tím filosofováním vědomě chtěl udržet optimismus, klid a nadhled - nechtěl jsem se přiblížit pocitu beznaděje, smutku, ani zoufalství.

Pamír je plný zvláštních, ale pohostinných a dobrosrdečných lidí

Z deníku (23. 9. 2024)

Květinová alej. Pokaždé, když odcházím ze svého nemocničního pokoje, z jedné z šesti nemocničních budov, jdu po necelý metr širokém chodníčku, který je z obou stran lemovaný fialovými a bílými krásnými květy krásenek. Musím se přiznat, že každý den mi vykouzlí úsměv na rtu a můj den začne s úsměvem a tímto pohlazením, když k tomu ještě ranní šikmé slunce nasvěcuje květiny tak romanticky.

Jsou to krásné květy, a po těch dnech, co tu jsem, jsem si v nich našel zalíbení asi více než v ostatních květinách. Proto jsem zařadil ranní rituál, když se vracím ráno z toalety, tedy z místnosti s dvěmi otvory v zemi, kde si často pokecám s dalším pacientem (zdá se mi, že snad někde čekají bokem, a když mě ráno vidí, tak si tam jdou sednout, aby se mnou mohli sdílet tu intimní chvilku - nevím, možná domněnka, ale je to až moc náhod každý den). No, a když se vracím z toho ranního pokecu, a ranního umytí uprostřed nemocničního areálu pod kohoutkem se studenou vodou, kde často mou ranní hygienu přerušují sestřičky, co si nabírají vodu do plechového kbelíku a nosí ho do ordinace k doktorovi, nebo do kuchyňky, nebo k pacientům. Po ranní hygieně si vklouznu do své květinové uličky a pečlivě vybírám květy, které se proměnily v semínka a sbírám je. Prakticky každý den. Mám jich už pořádnou hromádku. Těším se na tu svou alej těchle krásněnek. Vím, dají se sehnat i v Čechách, ale nějak mě přitahuje ta krásněnka s příběhem, ta krásněnka s tádžickým genem, ta krásněnka, která si po generace roste ve výšce 3 000 metrů nad mořem.

Tohle místo se mi vpíjí pod kůži, těmi výhledy, těmi lidmi, tou náladou, těmi prioritami lidí, tou vděčností, tou radostí ze života, tou pohodou, tou absencí stresu a nasranosti, absencí závisti a pomstychtivosti. Tím více mě těší, že si z toho místa budu moci přivézt něco, co se třeba urodí kdesi v mém prostoru a bude tam dál žít.

Když se zeptám dědušky, jeho syna, kluků, co mi pomáhali u auta, babiček, co mi nosili jídlo, že, které mi nosili jablka, co je pro ně nejdůležitější, nebo čeho si nejvíce váží, co je pro ně nejdražší, za co by byli ochotni nejvíce bojovat, za co by byli ochotni nejvíce obětovat - odpověď na většinu otázek by byla rodina. Sem tam se objevilo takové to, co se říkalo před rokem 1989, a nyní se tomu velká část lidí vysmívá – „rodina je základ státu“.

Je inspirující pozorovat tu obrovskou úctu k dědům a babičkám, to jak jim pomáhají, jaký k nim mají respekt a úctu. Jak je nikdo nezesměšňuje, ani neponižuje, ani neuráží a uznává jejich životní zkušenosti a jejich moudrost. V těchto zemích je to společný rys, který u nás není tak vidět, a mám pocit, že naopak je nepopulární a záměrně potlačován. Z důchodců se dělá někdo, kdo je hloupý, kdo je pro společnost zbytečný, někdo, kdo společnost vykořisťuje tím, že na něj musí ostatní dělat, dělají si z nich srandu, že si běží do marketu koupit věci ve slevě a neřeší se, že jejich důchod je tak nízký, že jim nic jiného nezbývá - neřeší se to, jak jsou obdivuhodně skromní a šetřiví, ale to, že se snaží na tom být líp, tím, že si něco chtějí koupit ve slevě. Kde je úcta a respekt k lidem, kteří si prošlí tím svým, žijí často dvakrát a nebo třikrát déle než my. Je to opravdu velký rozdíl mezi západními zeměmi, Českou republikou a východními zeměmi.

Nemluvě o té obrovské laskavosti a moudrosti, Za více než týden se tu u mě objevili snad všichni starci z dalekého okolí. Většinou nemají žádný důchod, žádný příjem, jsou závislí na svých dětech, kteří jim něco pošlou nebo se o ně trochu starají. Přesto každý přinesl jablka, hrušky nebo kus chleba. Každý si se mnou chtěl promluvit a hned se vyptával na rodinu, na rodiče, na děti, a pak pokládal další a další otázky. Zulu říkal, že rodina je smysl života, že rodina, děti, je ten jediný úkol, který tu na zemi máme. „Nic není důležitější, než mít zdravou rodinu, děti a předat jim to co umíš, připravit je na život.“

Podzim je tu. Každý den jsou osiky i ostatní stromy žlutější a žlutější a najednou ta vedra co tu byla, kdy nám všem vysychalo v ústech a potili jsme se, když nám pražilo slunko do ramen, vystřídal chladný vítr zalézající za nehty a bundy. V autě uklízím, montuji odpadlé věci a čistím. Po dvou až třech hodinách mi děduška vždy přinese čaj a sušenky nebo chleba. Sedíme u stromů, které zastavili Trajdu před dalším kutálením.

„Těm stromům je třicet let,“ povídá děduška. „Vážně? Některý vypadají, že jsou starší,“ odpovídám a ukazuji na ten nejmacatější který se nezlomil. „Nene, je to tak. Všechny jsou stejně staré jako můj dům, a ten jsem začal stavět v roce 1973. Dostavil jsem ho v roce 1975 a to jsem sázel všechny tyto stromy," dokazoval mi jejich stáří. „Takže třicet let?“ „Jo, jo, příští rok to bude přesně třicet let!“ Asi není důvod mu to vyvracet. Zase jdu do auta, napustím do kbelíku vodu, dám do ní trochu jaru a pokračuju v drhnutí.

Přijdou tři děti - mají tři, čtyři a pět let. Chvilku koukají na to, co dělám. Pak odběhnou ven, odněkud si přinesou špinavý hadr nebo tatrováckou utěrku, která se válela kolem místa, kde jsme se převrátili, namočí jí do vody a snaží se dělat, to co já. Otírají nábytek a vše, kam až dosáhnou. Prodírám se bednama a dávám jim pastelky, kterých jsme tu měli snad tisíc, a pět let jsme je rozdávali dětem. Je tu i nějaký batůžek. Oni mi pomáhají a dělají radost, mám potřebu dělat radost zase já jim.

Děda přinesl oběd. Nakoukl do auta, jak tam vše uklízím a oči mu uvízly na vodce. Zarazil jsem se. Někteří byli dost naštvaní až agresivní, když vyndávali všechny věci z auta a objevovali tam alkohol. Ale všiml sem si toho obočí, co povyskočilo asi o jeden milimetr a možná se mu i trochu rozšířily zorničky a nebyl to naštvaný nebo pohrdavý výraz. Nalil jsem do stakana, podal mu to „Ochutnej!“ Děduška se podíval doleva, pak doprava, kopnul to tam, poděkoval a odešel. A tak se odstartovalo jeho ochutnávání vodky po kouskách. Vždy, když přinesl jídlo nebo čaj. Mám pocit, že od té doby začal chodit s čajem častěji.

Děda mluvil hodně nahlas, ale s každým přinesením čaje nebo jablka a dalšího vypití panáka, zvýšil hlas tři až pět decibelů. Ukazuje, ať si dám s ním. Ne, ne, říkám mu, pořád jsme v hrozné výšce a mě je už tři týdny špatně z výšky, bolí mě hlava a mám příšernou srajdu. Za chvilku přinese suchou kytku s bobulema, ultra špinavejma rukama trhá z uschlé kytky ty bobule, dává je do dlaně a podávám mi je. „Tak jestli se tady nepřiotrávím, tak to bude asi zázrak, přežil sem kotrmelec v Tatře, a nakonec mě tu otráví buď bylinama nebo Tyfusem,“ mumlal jsem si pro sebe, polkl byliny a zapil. „Sakra to je hořký!“ Děduška se smál a říkal, že to pomůže. Uvidíme.

Před soumrakem v šest hodin už chci jít, ale žena dědušky se čtyřmi zlatými zuby a holou dásní mi přinesla večeři. Zase plný talír plovu bez masa. Omlouvám se, jak můžu, že nemám hlad, že mě hrozne bolí břicho, že jsem plný. Vidím, jak se urazila - vím, že to je neuctivé. Řeknu, že opravdu nemám hlad a je mi hodně hodně zle, ale že přesto si kousek vezmu a sním. Snědl jsem čtvrtinu. I to bylo maximum.

Domlouvám se s děduškou a babičkou na zítra, aby připravili oběd na dvanáct hodin pro devět lidí. Před pár dny odstartovala etapa z Dušanbe v náhradních autech a zítra kolem poledne dorazí sem, tak se s nimi velmi rád potkám a oběd bude skvělá příležitost. Podávám mu dolary, ale nechce, je uražený. Ale jsem nekompromisní. Téměř dva týdny mi sem nosí třikrát denně jídlo. Nosil ho, i když nás tu bylo deset nebo dvacet. Na zítra má připravit další velký oběd. Ne, chci, aby byl Vesmír v rovnováze a dávám mu peníze do kapsy a předplácím si i další obědy a večeře. Pro zajímavost mu dávám tolik peněz, za kolik by si ve zdejší vesnici koupil asi tři hektary pozemku. Pořád mluvil o tom, že nemá kde pást krávu, a tak si teď může rozšířit svou mini farmu. Ale pořád je to méně peněz než dáte za dobrou večeři ve dvou s dobrým vínem ve vyhlášené restauraci v Praze nebo za degustační menu u Polrajcha.

Ještě než jsem odešel, přišla Zuro, dcera dědy s dětmi, si prohlídnout auto. „Jako v letadle,“ nadšeně prohlížela omlácené a pokroucené auto zevnitř se zbytky guláše v koupelně a na sedačkách a říkala, jaká je to krása. Děda ještě přiběhl jednou k autu a oznamuje mi, že zařízne na zítra berana. Ok, domluveno.

Seběhnu si svých sto padesát výškových metrů, projdu si svou květinovou uličkou a unavený končím svůj den v nemocničním pokoji.

Oprava Tatry po nehodě přímo v náročném terénu Pamíru

Čtyři týdny po nehodě – stále v Pamíru (30. 9. 2024)

Dne 5. 9. 2024 došlo ke zřícení expedičního vozu projektu Tatra kolem světa 2 v Tadžikistánu. Po čtyřech týdnech vyprošťovacích prací se stav vozu stabilizoval, aby nedocházelo k dalšímu poškození, ale vůz je stále v Tadžikistánu a hrozí, že tam i zůstane. Aby tomu tak nebylo, projekt TKS2 vyhlásil dobročinnou sbírku na portálu Hit hit na záchranu a financování přepravy vozu do ČR.

Po samotném vyproštění a postavení Tatry na kola započala oprava a snaha o zpojízdnění vozu. Z České republiky dorazil týmový technik Míla Kýček, který měl pomoci připravit vůz tak, aby v nouzovém režimu byl schopen překonat velmi náročný úsek do Dušanbe. Zde by mělo dojít k velké a důkladné opravě a přípravě vozu na přesun do České republiky.

„Na autě se udělala komplet vzduchařina, která se poničila při samotném vyprošťování, tedy nové dva okruhy brzd, ovládání vzduchového podvozku. Vyměnily se manžety, překontrolovalo se brzdové obložení, ložiska, a samozřejmě před prvním nastartováním motor a veškeré úniky oleje do motoru a z motoru. Bylo tam několik dalších porušených hadic na vzduchu i na palivové soustavě. Pokusili jsme se zpevnit samotnou nástavbu, ale byl to nadlidský výkon. Zítra bychom chtěli vyjet z tohoto obtížně dostupného terénu, vše znovu překontrolovat a následně dojet do Dušanbe a tam auto kompletně připravit na další cestu,“ shrnuje úspěchy posledních dní mechanik.

Bohužel, samotné opravy a vyprošťovací práce v Pamíru projekt stály několik stovek tisíc korun, a i když po zveřejnění o nehodě projekt podpořili desítky lidí a firem, potřebuje k přemístění Tatry do České republiky dalších minimálně 600 000 Kč. Proto se projekt rozhodl vyhlásit veřejnou sbírku corwdfundingovém portálu Hit hit, a požádat širokou veřejnost o pomoc s návratem vozu do ČR. Jak ve sbírce avizuje, tato částka bude investovaná do samotného návratu, aby pak technici a profesionálové rozhodli o tom, zda je technicky vůbec možné auto dát do takového stavu, aby bylo stejně bezpečné pro posádku, jako před havárií. Pokud by nebylo možné vůz opravit, bude projekt TKS2 muset vyhodnotit možnost stavby nového vozu TKS2, který by dokončil expedici. V nejhorším případě i zvážit ukončení celého projektu.

Nyní tým TKS2 a Tatru čeká velice nebezpečná a náročná cesta do Dušanbe, která vede asi tři sta kilometrů dlouhým úsekem, kterému místní přezdívají cesta smrti, protože na této úzké cestě s hlubokým srázem, někdy přes sto metrů, každoročně umírá několik desítek řidičů. Technický tým vozidlo připravil nejlépe, jak to jen bylo v polních podmínkách možné, aby byla jízda pro všechny bezpečná a neohrožovala ostatní účastníky provozu. Celkový úsek sedm set km zabere cestovatelům dle jejich odhadů padesát až sedmdesát hodin, i s menšími poruchami, které se po cestě pravděpodobně objeví. Po příjezdu do Dušanbe nastane vyčkávání a shánění potřebných financí, aby záchranná akce mohla pokračovat a auto bylo dopraveno domů.

Úklid auta

Cesta do Dušanbe (30. 9. - 13. 10. 2024)

30. 9. 2024: Dokázali jsme to a dostali jsme se na "normální" cestu. Teď nás čeká jedna klidnější noc a poté náročný a dlouhý přejezd do Dušanbe, kde se pustíme do oprav již s o něco lepším zázemím. Teď se pořádně vyspat a pak už hurá na testovací jízdu do Dušanbe.

1. 10. 2024: Po příjezdu nám mechanik Míla shrnul, jak auto vypadá a do čeho bude potřeba se pustit jako první. Spousta práce je už za námi, náročné dny nás ale pořád čekají. 1Vše nejdůležitější pro přejezd na bezpečnější místo jsme opravili a dnes se chystáme vyjet! Držte nám palce.

3. 10. 2024: Jedeme. První problémy se objevují asi po 50 kilometrech - přestáva fungovat spojka, jedeme tedy asi hodinu bez spojky. Cestou do Dušanbe se nám začala rozpadat nástavba. Museli jsme na několik hodit zastavit u cesty a vše zpevnit tak, abychom nebyli ohroženi my ani nikdo jiný. Někde teče olej, znovu kontrola a dolévání. Také první tankování za námi.

4. 10. 2024: Dorazili jsme v pořádku do Dušanbe, dorazil náš skvělý týmový mechanik Lukáš, který vystřídá Mílu a čekají nás další náročné dny. Je toho spousta, co musíme vyřešit a opravit!

7. 10. 2024: Nakupujeme materiál a pouštíme se do oprava a úprav. Odváží se držák na rezervy. Nakoupilo se asi 150 metrů železa a dřevo. Jako první jsme zprovoznili kávovar.

10. 10. 2024: Mílu vystřídal v Dušanbe Lukáš, se kterým se pouštíme do další práce. Budeme dělat vnitřní konstrukci, okna na nástavbě i kabině, rovnat nárazník, přidělávat plechy a kastlíky, vyrovnávat všechny ohnutiny, dveře, boky, přidělávat zadní boxy i žebřík a celkově se pokusíme auto připravit na přejezd domů.

12. 10. 2024: Děkujeme za obrovskou podporu na Hithitu! Zítra ráno vyrážíme domů. Do ukončení sbírky na Hithitu zbývá 15 dní a chybí nám ještě cca 120 000 Kč k tomu, aby byly Vaše příspěvky opravdu naše, proto budeme rádi, když si vyberete některou z odměn a projekt i nyní podpoříte. V ČR nás čeká ještě spousta oprav, které jsme v Dušanbe nebyli schopni udělat a každá koruna se nám bude hodit!

Sbírka na HitHitu: https://www.hithit.com/cs/project/13016/tatra-kolem-sveta-2-pomozte-dostat-expedicni-tatru-domu

Oprava Trajdy

Nebylo by lepší nástavbu rozebrat a odvézt na šroťák a odjet bez ní nebo koupit kontejner a ten dát místo nástavby a dojet do ČR takto?

Často se nám v komentářích objevují názory typu „Nebylo by lepší nástavbu shodit/rozebrat/odvézt na šroťák a odjet bez ní/koupit kontejner a ten dát místo nástavby a dojet do ČR takto?“ Nebylo.

Zaprvé - toto řešení není legální. V papírech jsme autobus. Kdybychom s nástavbou udělali cokoli jiného, než co je tam nyní, bude to zásah do konstrukce vozu a při příjezdu do EU (a možná i mimo EU) bychom s tímto mohli mít velké problémy jak na hranicích, tak i při jakékoli policejní kontrole.

Zadruhé - nástavba pro nás má velkou hodnotu. Dlouhou dobu jsme vymýšleli, jak ji udělat, aby byla co nejlepší. Stavěli jsme ji na základě zkušeností a troufneme si říct, že až na pár drobností, které bychom dnes udělali jinak, jsme ji udělali dokonalou a jedinečnou. Nástavbu včetně všech jejich vychytávek a detailů obdivovali jak samotní účastníci, tak tisíce lidí ve všech zemích, které jsme navštívili. Byla s námi na cestě téměř 5 let a objela s námi kus světa, proto ji chceme zachovat a přivézt zpět do Česka.

Zatřetí - toto řešení by rozhodně nebylo ani levnější.

Nechat ji přímo na místě nehody by bylo sobecké, neohleduplné a neekologické, tato varianta od začátku nepřipadala v úvahu. Zpojízdnění Trajdy a přesun do Dušanbe pro nás byly ty nejtěžší úkoly. I práce v Dušanbe bude ale kupa a následný přesun do ČR bude velmi náročný. Každá koruna je pro nás dobrá a věříme, že z nabízených odměn si ve sbírce na Hithitu vybere každý, kdo bude mít zájem pomoci!

Auto je doopravdy hodně zničené...

Pokud nám chcete pomoci...