Z Peru do Chile, přes blokády ke hvězdám

První etapa roku 2023 se konala od 3. do 17. ledna 2023 a skládala se z bezmála šestitisícového přejezdu z Peru do Chile. Naneštěstí byla poznamenána občanskými nepokoji, které se projevovaly po celou dobu pobytu, a to mnoha blokádami cest, demonstracemi a nenávistnými projevy místních.  

Šestnáctá etapa putování po Jižní America začala oproti plánu v peruánském městě Trujillo. Původně měla začínat v Limě, ale předvánoční blokády bohužel přesun do hlavního města znemožnili, takže Trajdu musela počkat na své nové novoroční osazenstvo v menším městě. I přes to, že si stávkující udělali přes Vánoce pauzu, aby se lidé mohli dostat ke svým rodinám a prožít Vánoce v klidu, již 4. ledna 2023 byly protesty obnoveny. A tak jsem namísto cesty přes hory a Hauraz raději hned vyrazili přes Limu na jih Peru. Hned první společnou noc jsme tedy strávili na pláži jižně od Limy.

Oáza Huacachina, pláň Nazca a Cusco

Cestou k známé pláni Nazca jsme se stavili v oáze Huacachina, kde jsme se podívali na lagunu a užili si projížďku v bugynách po dunách, na kterých si někteří i “zasurfovali”. Naneštěstí nám ale bouchlo levé zadní kolo, takže jsme se necelé dvě hodiny zdrželi jeho výměnou. Během výměny dokonce holky zvládly uklidit auto a udělat v Remosce k večeři kuřata, mňam. Ještě ten den jsme večer dorazili do hotelu v Nazce, kde jsme přespali a hned ráno se vydali na vyhlídkové lety nad geoglyfy. 

Vidět geoglyfy z malého letadla vznášející se nad planinou Nazca je úžasný pocit. Když jsem si to všichni dostatečně užili, vyrazili jsme kolem poledne dál směrem na Cusco. Na oběd jsme zastavili v malé restauraci ve vesnici Puquío, kde jsme ochutnali místní kuřecí vývar a rybu s rýží a fazolemi. V horách jsme však potkali policisty, kteří nám řekli, že u vesnice Colcabamba jsou blokády a že protestující nenechají nikoho projet. 

Stejně jsme se o průjezd blokádami v Peru pokusili. Předjeli jsme několika kilometrovou kolonu kamionů, potom jeli ještě asi deset kilometrů a odklízeli z cesty vše, co na ní bylo, kde se nedalo projet. Najednou jsme ale narazili na blokádu, kde bylo asi čtyřicet chlapů, kteří seděli a stáli na stromech položených přes silnici a v rukách měli biče, praky a kameny. Měli jsme připravenou super historku, která nám zafungovala na blokádě v Kolumbii, že spěcháme do nemocnice do Cusca, protože někteří mají výškovou nemoc. To je ale vůbec nezajímalo a poslali nás zpátky s tím, že tam jsou také nemocnice. Museli jsme se teda vrátit a blokádu objet po jiné cestě, která vedla přes hory, kde sněžilo a byla namrzlá silnice. Objížďka byla asi sto padesát kilometrů, ale díky ní jsme se dostali čtyřicet kilometrů za blokádu. Cesta to byla klikatá a vedla přes hory, takže když jsme potkali nějaké auto, co jelo proti nám, ptali jsme se kudy jet, abychom se zase nedostali k nějaké blokádě. Celkem nám to trvalo sedm hodin.

Odpoledne jsme popojeli ještě kus dál ke Cuscu, ale už bylo jasné, že se tam kvůli zdržení nedostaneme. Dali jsme tedy do remosky dělat rizoto a zastavili na procházku u Bosque de Piedras - kamenného lesa Pilluni. Tam jsme se protáhli, vykoupali v řece a někteří si zarybařili. Spali jsme na divoko na předměstí Cusca.

Další den v poledne jsme konečně dorazili do Cusca. Tam byla naštěstí situace mnohem lepší, ale stejně byli všude policisté. Další protesty totiž byly hlášeny hned na pondělí 9. ledna 2023. Šli jsme si projít město a zkoušeli si i domluvit výlet na Machu Picchu. Což se nám i takhle na poslední chvíli podařilo zařídit, protože kvůli nedostatku turistů tam byla spousta volných míst. Večer nám ale pán z agentury zavolal a výlet zrušil, protože protestující začali blokovat cesty kolem Cusca a řidiči vlaků z Ollantaytambo stávkovali. Ještě v sobotu po večeři jsme kolem náměstí viděli začínající protesty, pochody a plné autobusy policistů jedoucích proti nim. 

Blokády nám komplikují cestu

V neděli jsme si šli ještě projít zbytek Cusca a nakoupit suvenýry. Ochutnali jsme také na Mercado San Pedro některé z místních specialit. Cestou jsem se ptali kolemjdoucích, jestli by nám neporadili, které cesty jsou zavřené, a jak se dostaneme na hranice s Chile. Taxikáři se shodli na tom, že bychom měli jet co nejřív, že přes Arequipu se ještě možná dá projet. Ale že v Punu, kolem jezera Titicaca, kde jsou protesty nejhorší, je již nyní všechno zablokované a nebezpečné. Také nám řekli, že má být od pondělí blokád mnohem více, tak ať raději vyrazíme hned. V pondělí zemřelo kolem jezera Titicaca během protestů asi patnáct lidí. 

Zrušili jsme tedy plánovanou večeři a okolo páté hodiny odpoledne vyrazili do Arequipy. Hned po opuštění Cusca to však znamenalo šílenou cestou do hor, která byla úzká a plná zatáček a navíc na ní byl hrozný provoz, protože všechny ostatní trasy byly zablokované. Ostatní auta postupně někam zmizela, až jsme jeli po úzké cestičce v horách sami. Dostali jsme se do malé vesničky, odkud byla cesta ještě horší, navíc pod námi byly strmé srázy. Občas jsme museli i vylézt z auta a přeskládat lesníkům dřevo, které měli nachystané na kraji cesty, abychom tamtudy projeli. 

Když jsme se konečně dostali na hezkou cestu, čekal nás průjezd jedním z potemnělých malých městeček. Tam jsme se zasekli v úzkých uličkách a nemohli se tam vytočit. “Dostali jsme se uprostřed hor do městečka Acomayo, kde byly tak úzké uličky, že se zdálo neřešitelné, aby se v nich Trajda vytočila a my mohli pokračovat dále cestou přes hory. Balkony domů byly na centimetry od auta, nějakým zázrakem se nám podařilo v jedné uličce vytočit a dojet na náměstí, odkud jsme mohli pokračovat,“ popisuje napínavou situaci jeden z dočasných členů Tomáš Čech.

Za několik kilometrů jsme narazili na blokádu v podobě navezené hlíny a kamenů. Přijeli jsme k ní jako jedno z prvních aut, protože bylo poznat, že je to tam navezeno čerstvě. Bylo to asi po tříhodinové cestě přes hory, kterou jsme rozhodně nechtěli jet zpátky, a navíc se u blokády pohybovali místní, což nevěstilo nic dobrého. Po chvilce jsme si ale všimli, že to asi nejsou protestující, ale lidi, kteří chtějí projet a blokádu se snaží odklidit. “Šla jsem se opatrně zeptat, jestli to fakt uklízejí, a když řekli že ano, šli jsme jim hned pomoct,” popisuje dramatickou situaci koordinátorka Anežka. Navijákem jsme odtáhli z prostředka silnice největší kámen a hlínu odházeli lopatami. Nějaký akční Peruánec se hned rozhodl, že už je to v pořádku, a zkusil přes hlínu projet. Ale měl malé auto, takže se tam zasekl a museli jsme ho ještě podkopávat a tlačit, aby přejel. Dalším autům jsme zakázali projíždět, a vysvětlili, že bude nejlepší, když to nejdřív projedeme my a trochu udusáme my. Za blokádou jsme měli pokračovat cestou doleva, ale všechny auta jezdily doprava, takže jsme to po konzultaci s místními vzali také tam. Nějaká starší paní z auta za náma, která mi při odhazování hlíny říkala, že je to úplně na nic, protože je jasno, bude mrznout a spálí jim to brambory a do toho ještě všude blokády, nám poradila ať jedeme za nimi, že nám ukáží, jak blokády objet. Asi za kilometr nám ujeli a už jsme je neviděli. 

“První úsek horami byl přes sto kilometrů dlouhý a nám trvalo mnoho hodin, než se nám jej podařilo překonat. Na každém kroku nás však čekaly čerstvé blokády a nutnost neustále hledat další a další alternativní trasy přes kopce. Docela nás překvapilo, že neblahé situace v zemi začali zneužívat i místní obyvatelé, protože si sami v jedné horské vesnici zablokovali cestu a vyžadovali úplatek za puštění dál. V horách jsme se posunovali jen pomalu. Dlouhé objízdné trasy využívaly kromě nás také těžké kamiony, které měly problém se v úzkých horských uličkách vytočit či vyjet strmé kopce, a my jsme byli vždy nuceni čekat, až se jim to podaří. Nakonec jsme však měli štěstí, protože jsme se přidali ke koordinované skupině těchto vozidel, jež měla v předvoji osobní auto, které vždy ověřovalo průjezdnost blokád,” povídá i štěstí v neštěstí Tomáš. “Cesta byla tím pádem pro nás klidnější a my dokonce během ní zvládli navštívit krásný vodopád Catarata de Pillones na řece Sumbay (ve výšce 4 440 m n. m.). Se soumrakem jsme ještě obdivovali dominantu, vulkán El Misti, na jehož úpatí již leží město Arequipa, které bylo cílem našeho přejezdu.” 

Arequipo

Po příjezdu do Arequipa nás opět čekaly zablokované silnice a nepříjemné situace. My jsme se jich ale nezalekli, cílevědomě jsme dojeli k hotelu a následující den věnovali údržbě auta, které to po drsném horském přejezdu vskutku potřebovalo. Našli jsem si také prostor na prohlídku města, kterému dominuje rozlehlý klášter Santa Catalina, a shlédli muzeum obětních rituálů Inků. “Velmi mne zaujal závěr expozice, při kterém jsme viděli šest set let staré tělo Juanitty, zmrzlé dívky, která byla obětována s mnoha dalšími dětmi v jeskyni na úpatí vulkánu,” představuje hrůzný výjev, při kterém až mrazí, Tomáš. 

Na hranice s Chile nám zbývalo ujet ještě dvě stě kilometrů, proto jsme s trochou optimismu doufali, že bychom mohli ten samý den večer, co jsme opustili Arequipo odjet i z Peru. Realita však byla mnohem horší, než jsme předpokládali, takže se nám nakonec přejezd hranic podařil až o dva dny později. Den jsme však více než začali příjemně. Koupili jsme si místní peruánskou specialitu, morčata, která jsme si v průběhu cesty upekli v Remosce a byla vynikající! Kvůli zhoršující se situaci na jihu země, kde jsme se zrovna nacházeli, a hlášeným dalším blokádám, jsme opět vydali přes hory. Překonat prašné cesty s velkým převýšením nám zabralo celý den. Museli jsme v horách nakonec i zůstat přes noc, což nebylo úplně podle plánu, ale na druhou stranu nám to hned po ránu přineslo úchvatný východu slunce. 

K hranicím jsme to měli ještě stále přes sto kilometrů a i přes náš optimistický odhad, že tam do oběda musíme být, se tak nestalo. Pár desítek kilometrů před městem Tacna (a zároveň padesát kilometrů od státních hranic) se nalézala první blokáda. Uprostřed pouště! Zkoušíme se domluvit, ale demonstranti jsou nekompromisní a postupně jich přibývá, stejně jako zapálených pneumatik i zvýšených hlasů. Voláme na policii, ta nás odkáže na objízdnou trasu kolem moře, kde by žádná blokáda být neměla. Přijali jsme s povděkem jejich řešení a dali se na sto padesát kilometrů dlouhou objížďku. Ale abychom se dostali na její začátek, museli jsme ještě kus cesty zpátky. Co se ale nestalo. Mezitím začala na mostě další blokáda a my jsme se ocitli v pasti! Poblíž postávali vojáci i policisté, ale nijak do děje nezasahovali. Naštěstí se zde brzy objevil nějaký muž, který se snažil skupinu zkoordinovat a slíbil, že nás do hodiny pustí. A tak se i stalo. Zbytek jsme strávili cestou kolem moře, která nám alespoň přinesla malou útěchu v podobě koupáním se ve vlnách Pacifiku. Od místních se dozvídáme, že kousek za městem je další zátaras, a když k němu přijíždíme, je před ním již přibližně kilometrová kolona. Nikoho z demonstrantů nezajímá, že jsou na cestě v horku stovky lidí, včetně dětí a starších osob. V šest hodin místní průjezd odblokovali, ale i tak to bylo náročné. Kličkování mezi kameny, větvemi, spálenými pneumatikami a lidmi nám bralo drahocenný čas. Dál jsme jeli v koloně, která se vždy po několika kilometrech zastavila a v dáli byly vidět další ohně blokád. Zkoumáme objízdné trasy a nakonec se společně s ostatními autobusy a náklaďáky obracíme, abychom místo objeli polní cestou. Další křižovatka, další oheň, další blokáda. A tak se to opakuje několikrát, než jsme jsme našli malou neznačenou polňačku mezi sady, která nám dopřála aspoň špetku naděje. 

U další blokády jsme využili méně hlídanou odbočku doprava, kam jsme i přes nelibost a ryk demonstrujících pohotově vyrazili, než nás stačili zastavit. Dav rozvášněných Peruánců zůstal za námi a nám už zbývala jen poslední křižovatka před hranicemi. Opět jsme našli cestičku mezi poli, kterou opatrně, se zhasnutými světly, projíždíme. Ještě prokličkovat mezi ve tmě nastraženými kameny a jsme na státní hranici! Bohužel však přijíždíme půl hodiny po oficiálním uzavřením hranic, takže musíme před „závorou“ přečkat do rána. To už byla ale jen drobnost po tom všem, co jsme museli zvládnout, abychom se sem dostali. Všechny objížďky, blokády a čekání nám vzaly bezmála tři dny z plánovaného programu. 

Přechod hranic do Chile jako by dotvářel obrázek všech peruánských peripetií. V šest hodin ráno jsme se jako úplně první pěkně v řadě vyrovnali k odbavení a pasové kontrole. Stáli jsme zde však desítky minut mezi mnoha předbíhajícími se a neklidnými lidmi, přičemž u přepážek se nic nedělo. Nefungovaly počítačové systémy, všude vládl chaos. To už skoro nejde vymyslet, Peru nás nechce pustit ven! 

Přibližně po dvou hodinách čekání byl proces vyřešen papírově a po další hodině jsme průchodem chilské kontroly konečně opustili Peru. Uf, jaká úleva. 

Chile nás vítá poklidem

Kvůli velkému zdržení jsme museli upravit trasu a vydali přímou cestou do dva tisíce kilometrů vzdáleného Santiaga. První zastávka byla hned za hranicemi v městečku Arica, kde Tatře dopřáli odpočinek a zběžnou kontrolu po náročné jízdě. Zvládli jsme ten den však ještě urazit alespoň malou část cesty, než jsme se zapadajícím sluncem hledali příhodné místo pro nocleh. Objevili jsme kouzelné místo na břehu Pacifiku. Večer byl provázen úchvatným západem slunce, který jako by odplavoval všechno napětí uplynulých dní a konečně nám dopřál klid výměnou za peruánský adrenalin. 

S ránem jsme pozorovali ptáky, ve vodě dovádějící tuleně a také asi desítku rybářů rozesetou na horizontu. Po cestě jsme navštívili zajímavou expozici mumií kultury Chinchorro. O kousek dál, v koloniálním městečku Iquique jsme si prohlédli fascinující rybí trh a kolonií lvounů, kteří zde očekávali svůj pravidelný přísun rybích zbytků. 

Naše putování na jih pokračovalo. Jedním ze zajímavých míst, které jsme navštívili, byla jedenáctimetrová socha Mano del Desierto (v překladu „ruka pouště“). Byla vystavěna v poušti Atacama a jejím poselstvím je zdůraznit velikost lidské bezmoci a zranitelnosti ve velkém světě. 

“Jedním z nejsilnějších zážitků, které si z Chile odvážím, byl výlet lodí kolem ostrova a současně národního parku Chañaral. Jsou zde velké kolonie lvounů a tučňáků Humboldtových, a měli jsme možnost vidět i kormorány, pelikány a další zástupce ptačí říše. Fascinující bylo ale především pozorovat kousek od lodi velryby (konkrétně plejtváky myšok) a delfíny (peruánské a australské). Nezapomenutelná podívaná!” říká Tomáš.

Dne 17. ledna 2023 jsme šťastně i přes všechno dobrodružství, která nás potkala, dorazili do Santiaga de Chile.