V deltě řeky Okavango, aneb rozbila se loď!

Když jsme se s týmem rozhodovali, jak strávit 2 dny u řeky delty Okavango, výlet lodičkou byla jasná volba, tuhle krásu Botswany lze těžko vychutnat lépe jinak a že jsme to zkoušeli. Předchozí průzkum letadlem byla spíš jen taková ochutnávka. Dostali jsme nějaká doporučení, ale po náročné cestě jsme zakotvili v kempu, který je zastávkou mnoha cestovatelů a je co se služeb a vybavení na úrovni. Zvlášť na úroveň jižní Afriky. A po dobré zkušenosti jsme se rozhodli, že zkusíme využít nabídky kempu, neboť měli sami dělat i vyjížďky lodičkou s možností přespání v pravé divočině uprostřed delty. Teoreticky to znělo dobře. Na recepci nám řekli, že už takové vyjížďky nedělají, ale že mají nasmlouvané výborné externisty.

Po chvíli přišel borec, jmenoval se "Base". Domluvili jsme se na rozsahu služeb a ceně. Na papíře to vypadalo dobře. Všichni odsouhlasili, složila se záloha a začalo se těšit na super výlet. Trajda zatím plavat zkrátka neumí, takže na lodě se musíme spolehnout na třetí stranu. Cena 3000 BWP na hlavu je takový střed a v ceně mělo být veškeré občerstvení včetně nějakého alkoholu. Hele sedět si na lodičce a obdivovat životem překypující deltu je fajn, ale bonus v podobě například citronového Radlera tu scenérii rozhodně nezhorší. Ani místní to nedělají jinak, avšak to předbíháme.

Plán zněl jasně. Ráno v 7 výplav, cesta k check-pointu, kvůli papírování, správně se za plot kolem check-pointu nemá dostat žádná dívá zvěř. Znovu, pouze na papíře, slony ploty moc nezajímají a jdou si kam chtějí, a přitom udělají i cestu ostatním, což jsme se dozvěděli později. Průjezd v pohodě a nakoupili jsme si tam i nějaké srandičky na podporu místní ekonomiky. Já osobně jsem si sedl po chvíli do čela lodi a užíval si větru a úžasného výhledu na tu paletu zvuků, barev, fauny i flóry.

Zvířata byla na loď poměrně zvyklá, a tak hned od lodi neutíkala, pokud strážce nepřišlápl moc plyn, což se občas stávalo. Ale po cestě tuny ptáků, slonů, zeber, buvolů, antilop všech druhů (od Impaly až po Kudu) a hrochů - ty jsou prý nejnebezpečnější, aspoň to říkala Wikipedie a průvodce. My jsme jim museli dát za pravdu. Těch zvířat bylo moc a tady se to ani vypsat nedá. Ke každému exempláři byl buď stručný nebo obsáhlejší popis od strážce. Vše probíhalo hladce až do doby, kdy došlo k době táboření, tam vznikl problém.

Tak trochu se majitel společnosti přepočítal a než jsme dojeli do kempu, tak už nebyla ani pitná voda a sakra ani to pivo. Čekali jsme, že další bude v divokém tábořišti, ale to jsme se přepočítali. Jídlo bylo super a západ slunce taky, zvuky lva a vylekaní pomocníci úplně ne.

V noci přišel lev ještě blíže, já spal, takže mi to bylo jedno. Místňáci a Luboš byli vzhůru, těm to jedno nebylo, nějaké trenky málem nezůstaly suché. Ráno již káva z převařené vody z řeky, což jsme místním poradili... Nezaznamenali jsme žádné následky, ale voda vypadala spíš jako víno než voda, tak jsme ji měli spíše jako zálohu.

Stala před námi volba, delší nebo kratší trasa? Vzali jsme tu kratší - neměli jsme vodu. Dobrá volba, po pár kilometrech nám odešel systém řízení lodi. Naštěstí jsme měli na palubě mechanika, co se opravami lodí živí. Štěstí co?

Tady to nekončí.

Slunce po dlouhé době zalezlo pod mrak, a tak jsme tolik vody nepotřebovali. Za pomocí tkaniček, kusu klacku a pár drobností se povedlo udělat manuální ovládání lodi. Konec problémů? Ani náhodou, cesta přírodou pokračovala, sic ztíženě.

Další střetnutí s unikátními zvířaty delty.

A najednou už nenastartujeme. Tentokrát je konec baterky. A jak vyřešíme tohle? Naštěstí jela kolem loď a ta nám nastartovala.

Naštěstí?

Ano, minulý den jsme nepotkali jedinou.

A že by bylo všemu konec? Začali jsme se smát, že už to může snad jen shořet nebo nám dojít benzín. Tak jsme se zeptali, jestli máme dostatek benzínu. Podle průvodce ano, jedeme dál. Asi kilometr od cíle začne motor zlobit, říkáme, co to je sakra nyní, Rado říká olejovka. Takže co? Došel nám benzín!

Tentokrát jsme v dosahu signálu, předtím ani v kempu ani jinde jsme jej neměli. Průvodce volá pro benzín, za 5 minut ho máme a jedeme. Neuvěřitelný.

Hned po dojezdu podekujeme strážci, nebyla to jeho chyba a jdeme si to vyřídit s majitelem. Ten začne řvát na nás, že to s námi bude řešit, slíbí nápravu, říká že se staví za půl hodiny, že jde zachraňovat ty pomocníky z tábora a že bude hned u nás. Po pěti hodinách po něm ani stopy. Dobrou recenzi rozhodně nedostane.

Ale každopádně jsme dostali větší zážitek, než který jsme si dohodli. A jak čas plyne, vzpomínky jsou dobré.

---

Článek ještě během putování jižní Afrikou napsal Tomáš Kadubec, který se k týmu připojil již po druhé. Co přinese třetí rok na cestě? To se dozvíme všichni již brzy a snad opět na viděnou na palubě Trajdy! 

 

Autor článku: Tomáš Kadubec

Autoři fotografií: Radoslav Bubeňko, Tomáš Kadubec