Tatra kolem světa 2
Tatra kolem světa 2
Tento díl deníčku je převážně z textů Marka, který svědomitě píše každý den svůj osobní deník. Pro autentičtější a “více-úhelné” čtení jsou v textu i poznatky kluků z týmu, a to především Toma.
Hezké počtení, milý čtenáři.
Pátek 3. dubna 2020
“Expedice je o dobrých rozhodnutí, a často se dozvíš až za několik dnů, či týdnů, zda tvé rozhodnutí bylo dobré. Jediné, čím si výletník může být jist je to, že vše, co se děje, je to nejlepší, co se dít může, i když se mu to nemusí vždy tak jevit, nebo dokonce v nízké míře svého chápání může dění hodnotit jako nevhodné, špatné nebo na hovno.”
Kluci se dnes probouzí na parkovišti na pláži ve městečku Samandag a jedna z prvních informací dne je zpráva z Česka od Lucky, že nějaká paní z městečka dala na náš facebookový profil příspěvek, ve kterém nás – tým TKS2 – popsala jako nepřátele Turecka, které doprovodila v noci na pláž vojenská eskorta a že místní obyvatelé nemají zahálet a mají začít tlačit na starostu, policii i armádu, aby tyto nepřátele vyprovodili z města. Pod textem, který působil zmateně byla fotografie Trajdy a Bludičky. Lucka se situace ujala a postupně ji vykomunikovala k uspokojení všech.
Odpoledne se jedeme podívat na nejdelší vykopaný tunel a na hrobky ve skalách. Západ slunce při odchodu je víc než magický. Přijedeme do auta po setmění, Marek ještě vyřizuje několik e-mailů a telefonátů. Jeden z nich byl i s Alim, který volal ohledně informace, že o půlnoci bude zákaz vstupu a výstupu z velkých tureckých měst a regionů a že bychom měli počítat i s variantou, že nás nikam nepustí. Zrovna jsme byli na místě, které nikoho z nás zrovna neoslovovalo, a tak jsem se dohodli, že i když je už deset hodin večer, tak se přesuneme na místo, kde jsme byli před pár dny. Jsou to odhadem dvě hodiny cesty, máme to tak tak. Cestou do Samandagu, jsme viděli asi čtyři vojenské kontroly, při cestě zpět jsme viděli jen odstavené obrněné vozy nebo jen zátarasy, ale žádné vojáky. Alespoň vše šlo rychle. Doslova za pět dvanáct dorážíme na místo UF.
Sobota 4. dubna 2020
Protažení a rozcvičení. Dnešní den se nesl v duchu sportovním, pracovním, relaxačním a pro Lukáše v rytmu kuchařském. Michal s Tomem jeli na tržiště, nakoupit – dostali i výzvu, a to sehnat čerstvé krevety. On si člověk řekne, že když jsme u moře (Středozemní moře), tak to nebude žádný problém, ale…zase tak snadné to nebylo. Nakonec se ale podařilo a kluci přivezli jak krevety, tak i lusky hrášku. Bude hráškový krém. Nemáme ale mixér, tak co teď? Na řadu přišla vrtačka Bosch a na ni jsme připevnili škrabku a za pár minut se Pérákovi krém skutečně „rozmixovat“ podařil.
Neděle 5. dubna 2020
„Od rána děsnej vítr. Ze včerejšího cvíča mne trochu bolí tělo.
Dnešek byl ve znamení ležení v knížkách, v průvodcích, v e-mailech, a to vše jen proto, abych si ujasnil, zda v této extrémní době pokračovat v expedici dál anebo ne. Vše jsem si musel v klidu vypsat a utřídit myšlenky. Nechám vše pár dnů uzrát a podám hlášení vedoucího výpravy.
Po super polívce hodinová porada.
Kluci mě opravdu dost pozitivně překvapili. Život jim naložil tolik, že situace, které nyní prožíváme jsou pro ně spíše relaxem, než stresem. Nikdo z nich nehysterčí, nemává mi před nosem telefonem, jak hazardujeme a jak je vše v prdeli. Neříká mi každou hodinu, že mám udělat to či ono a že to, co dělám je totální hovadina a nezodpovědnost.
Všichni jsou plní elánu, dobré nálady, odhodlání, optimismu. Lepší partu bych tu nemohl mít.
Ale není to takováto bezhlavá a neuvědomělá bojovnost, ale ta, která vychází z klidu, a moudrosti.“
Pondělí 6. dubna 2020
Pozdní vstávání. Pérák i Tom jdou plavat. Michal cvičí na TRX, později se přidá i Tom.
Lukáš a Pérák se pustili do opravy Trajdy – výměny zlomených pantů. Ta umělá hmota se rozlomí jak máslo, musíme sehnat kovové.
Dnes nás dvakrát zastavili policisté a jen upozornili, abychom šli s rozestupy mezi sebou. Další policejní hlídka byla trochu nervózní, když kluci nezastavili, když na ně z auta mávli. Následně vyskočili z auta jako URNA. Tom místo zbraně vytasil papír mluvící o naší negativitě na vir, policista něco říká do vysílačky. Z ní se ozývá něco, něco, něco a CZECHOSLOVAKIA, policista se zeptá, odpovídáme, že ano. Ukončuje hovor. Vrací nám papír a jdeme.
No už nás tu znají, což je dobré (-:
„Pejsci nás mají pořád rádi a i ti pouliční jsou očkovaný a přítulný. Lidi tu smekají objičejový štíty před Trajdou a nosí nám čaj (jo v turečtině se to řekne stejně) a kafe. Zřídili jsme si posilku z lahví na vodu, TRX a z karimatky po ex-expedičníkovi. Lidi tu na nás volají i love Czechoslovakia (nikdo mi do dneška nedokázal vysvětlil, proč jsme se rozdělili,“ popsal den Tom.
Úterý 7. dubna 2020
Vyrážíme do Osmaniye, vidět město, ale hlavě zámek a památky v okolí.
Ledabylá procházka po městě.
Na zpáteční cestě kupujeme šašlik, ale než ho chlapík dodělal, je tu opět policie v civilu. Nepomáhá ani papír. Jdou s námi k autu a společně jedeme k autobusáku, tam nám prý vydají papír, abychom mohli v klidu jezdit bez dalších kontrol. U autobusáku byli jen další policisti, kteří chtěli vidět pas, pak s nimi odešli a přišli bez papíru, který slíbili, místo toho otázky typu proč cestujeme, kdo nám to platí a podobně.
Nakonec Tom podal policistům vizitku na Buraka – inspektora, který nás v minulosti prověřoval. Nikdo z nich neměl odvahu mu zavolat. Máme nasednout do auta a jet, že nás vyprovodí na dálnici. Jedno auto zůstalo před nájezdem, druhé za námi jelo ještě pár kilometrů, ale podařilo se nám ho setřást.
Sjíždíme z dálnice a po úzkých cestách jedeme směr Kappadokie.
Noc na čerpačce, snad nás nevyhodí policisté, vypadá to tu klidně. Nápad rozdělat na čerpačce oheň se jeví né jako bláznivý, a tak grilujeme.
Středa 8. dubna 2020
„Probuzení na pumpě a po deváté start. Před tím tankujeme LPG, ať víme, kolik jsme za měsíc a půl spotřebovali plynu. Krásný 2,3 litru, což je super, když máme nádrž na 220 litrů.
Hned za čerpačkou, kde jsme spali, cca 300 m policejní kontrola před městem Kadirli. Nekompromisní, nekomunikativní, pečliví. Čekali jsme dvě a půl hodiny. Nakonec nám napsali papír, podepsali ho i místní vyšší šarže a že s tím papírem můžeme v klidu dojet až do Cappadocia. Hurá! Doprovází nás policejní eskorta za město směr Kozan. Před městem Kozan jsme trochu na rozpacích, město raději objet a jet dál do hor, nebo zabočit do města a nakoupit data na internet a jako bonus k tomu vyfásnout pár hodin policejní zásek. Odhlasovala se zastávka pro data.
Data kupujeme. Policie přijela. S ní i místní TV. Eskorta nás po cca hodině ale odváží zpět na hranici regionu.
Kousek za hranicí, když na nás není vidět, odbočujeme mezi pole a polňačkama se chceme dostat kolem města Kozan na sever ke Cappadocia. Přijedeme k mostu, kde je navezená hromada hlíny, aby ho nikdo nepřejel. Místňák nám ukazuje, že máme jet za ním, že nám ukáže jinou cestu. Vyvedl nás z bludiště mezi poli. Jsme v regionu Adana, asi 50km od Adany. Rychle na dálnici na čerpačku a plánujeme.“
Čtvrtek 9. dubna 2020
Za volantem asi čtyřicet let starém autě sedí šedesátiletý muž, který kluky odveze na deset kilometrů vzdálenou zříceninu hradu. Pán si jel vlastním poklidným tempem, až z toho začal mít Marek obavy: „Na dálnici nás předjíždějí kamiony, pán si to drandí výletním tempem a bojím se, že nám to někdo načoudí zezadu.“ Dorazili v pořádku – a nejen výhledy z kopce, kde kdysi stála pevnost, si kluci užili.
Pátek 10. dubna 2020
Opravili se nefungující okno u Trajdy v kabině, nanosilo se dřevo na oheň, naložilo se maso na grilování a udělal se plán na zítra, a to jak dojet k těm vodopádům a pak začalo pršet. I to nám nesebralo dobrou náladu ze skvěle nalezeného místa. Vojáci nás nevyženou, protože po tom, co bahnitou cestu rozjela Trajda a teď prší, tak to by projel sotva tank. Počkáme až přestane pršet a bude grilovačka.
„Je to neuvěřitelně pozitivní, nabíjející, osvobozující, nadupávající pocit, když člověk objeví místo, ze kterého ho nikdo nechce vyhnat. Kde na něj lidi nekřičí “korona”, nejezdí kolem auta, okolo je jen příroda. Rozděláme oheň a probudí se v nás všechny ty živly. I když začalo pršet, i když přes to rozbahněné pole nevyjedeme, i tak jsme jak děti s rohlíkem pod nosem, které zažívají dobrodružství, které se jim již několik dnů nedostávalo!
Díky za každý skvělý den,“ popsal páteční den Marek.
Sobota 11. dubna 2020
„Těšil jsem se na noc, po dlouhé době jsme spali opět v přírodě, ale asi to byla pro mě nejhorší noc na expedici. Snad do dvou hodin v noci každou půl hodinu hlášení z mešity a až rána mi došlo co že se hlásí. Ve tři ráno dva výstřely, sice dost daleko, ale dost blízko na to, aby mě vzbudily. Sedím na posteli a poslouchám, jestli se bude něco víc dít a letmé přemýšlení, zda se schovávat v tomhle autě z “papíru” kdyby na něj někdo pálil. Zase zaberu. A vzbudí mě šelest kolem auta. Už zase sedím na posteli. Zase zaberu. Pak pohoupávání autem. To už vyběhnu ze dveří a řvu do tmy na kluky, ať už neblbnou a jdou spát. Nic. Ticho, svítím baterkou. Nikde nikdo. …. no a takhle to bylo celou noc.“ Že by se Markovi postavili do cesty lesní duchové?))
Cesta z místa noclehu byla zajímavá, a to hlavně z důvodu, že přes noc pršelo a kola Trajdy včera v podvečer cestu lehce upravila. Všem bylo jasné, že naše expediční kráska to zvládne na pohodu, obavy byly na straně průjezdu Bludičky, je to přece jen obytné auto, sice nám ho v Adrii v Sedlčanech vytunili o terénní pneu, ale podvozek není zrovna terénní a náhon je jen na jednu nápravu. No co, když by se někde zasekla, tak si Trajda vytáhne. To se nestalo a oba auta se dostala pevnou silnici.
Po několika kilometrech je tým TKS2 zastavený policejní hlídnou (v Turecku se jim říká Jandarma), která je nekompromisní a moc se s nimi nepáře. No a ani Marek se s nimi tentokrát moc nepáře. Nebaví ho ta stejná prohlídková kolečka, ze kterých se vyklubou dvě hodiny. Ve zkratce – razance vzala razanci a kluci mají povoleno odjet asi po necelé hodině.
„Policisté si nás tam fotili, všichni se hrozně usmívali, vtipkovali a “můj” tým tam v bahně na slunci čekal, a to bez jediné informace, jak dlouho tam bude, proč tam je, když druzí nás pustili atd. Tak se ve mě zase probudil ten lev a šel jsem na to. Tentokrát to vyšlo, jsem za to moc vděčný,“ okomentoval kontrolu Marek.
Ke dnešnímu dni napsal i pár slov Tom: „Pozdní report, hele mám v sobě víc než je zdrávo – hory, oheň, výhledy a hlavně konečně lidí prázdná země. Žádní vystrašení čumilové, kteří na tebe hned nevolají JANDARMA (vypadá to něco jako vojáci /policie). Rozdíl z 27 stupňů na 7 je znát, ale sluníčko tu funguje, nahoru jsme se úplně nedostali, ale do 3500m fakt nechceš pěšky.“
TKS2 jede se směr Kappadokie …a o té to bude zase příště. Věř, že se máš na co těšit, milý čtenáři.
Čerstvé zážitky můžeš získat e-mailem. Snadno a zdarma.
Díky tomu budeš vědět co se děje, jak expedice probíhá a co právě zažíváme. A kdo ví, třeba tě zaujme a přidáš se k nám.