Tereza Flesarová a její cesta s TKS2

Tatra kolem světa 2 (TKS2) je projektem, který pomyslně navazuje na výpravu z konce 80. let, která ovlivnila nejednoho cestovatele. Mimo to je TKS2 koncipovaná jako „otevřená expedice“ a během několikaleté cesty kolem světa se na palubu na určitý čas mohou připojovat lidé, kteří si takto mohou vyzkoušet reálný expediční život. Letošní druhá část cesty odstartovala v Africe a je za námi několik etap této části výpravy. Podle reakcí a dotazů je patrné, že veřejnost zajímá, jak to na palubě Trajdy (T815) chodí a jaké jsou názory a pocity lidí, kteří se stali členy týmu TKS2. I proto jsme se rozhodli pro tuto rubriku, ve které se čtenář dozví něco dalšího ze zákulisí, a to očima i slovy členů výpravy.

Tereza Flesarová

Ahoj, jmenuji se Tereza Flesarová a uplynulé měsíce jste se mnou skrze sociální sítě mohli prožívat každodenní život v Trajdě. Pocházím z malé vesničky Kružberk na Opavsku. Poslední roky mého krátkého života je nezbytnou součástí cestování, pravděpodobně nejsem ten typ, kterého naplňuje osmihodinová směna v práci. K životu potřebuji volnost a občas jsem všudedomec. Doma na zadku chvíli neposedím a ráda se každý den probouzím na jiném místě. Zbožňuji písek a sůl ve vlasech, ale také zmrzlé ruce a brodění se prašanem po pás ve sněhu.

Jak bys s odstupem času zhodnotila svou účast na expedici?

K expedici jsem se dostala dost náhodou, když jsem měla možnost jet již v minulém roce, to Trajda vyrážela v únoru z Prahy. V té době mi přišlo až šílené se deset dní před odjezdem rozhodnout, zda chci jet. Nakonec jsem odmítla, ale letos, když se tato příležitost naskytla opět.. volba byla jasná. Jedu!

Autentičnost každého okamžiku jsem si zachovala přesně tak, jako se ve skutečnosti přesně stal. Přesvědčila jsem se o tom, že zážitek nemusí být pouze pozitivní, že dané slovo nemusí vždy platit a my se nestále učíme novým věcem.

S odstupem času jsem si uvědomila, jak nerada lidi, situace a věci hodnotím. To stejné platí pro expedici. Budu se tedy snažit popsat pocity a předat pár řádků svýma očima.

Odjela jsem, jako Tereza, holka, která ráda cestuje a do všeho se hrne po hlavě. Domů jsem se vrátila, jako Tereza, která cestuje ještě raději a po hlavě se do všeho hrne ještě víc. Zároveň na sobě cítím, jak moc jsem se za čtyři měsíce na cestě změnila. Minimalismus mě doporvázel po celou dobu v Trajdě. Co nemáš – nepotřebuješ nebo se bez toho obejdeš. V Trajdě se neustále hraje tetris, s lidmi se míjíš, pomáháš a pro mne to byly jediné momenty, kdy jsem přemýšlela dopředu. Hlavně nic nezapomenout, ať se nemusíš vracet.

Ráda bych však otevřela i trošku ženská témata, na která jsou často kladeny otázky. Jak je to s hygienou a co třeba menstruace?

I přesto, že je Trajda vybavena koupelnou, občas se ti do ni večer prostě nechce. Pár dní bez sprchy vydržíš a když už si ji dáš, stejně je rychlá a studená, což v Africe bodne. Do extrému jsem se pravděpodobně dostala ve chvíli, kdy jsem si asi třináct dní nemyla vlasy a ony vypadaly stále dobře. V ten moment ale nastal zlom v hlavě, že takhle už to nejde a ty prostě obětuješ pár deci vody a umyješ si je. Téma mensturace je, mám pocit, stále trošku tabu. Nesmíme na něj ale zapomínat, protože u budoucích účastnic na expedici může vzbuzovat značné obavy, ale ty jsou zbytečné. I v malém prostoru Trajdy si najdeš své chvilkové soukromí. V tomto směru to mají chlapi prostě jednodušší, oklepou kašpárka a mají vystaráno.

Na co nejraději vzpomínáš?

Na tuto otázku se mě často ptá spousta přátel, stejně tak na otázku ohledně nejhoršího a nejlepšího zážitku.

Ráda vzpomínám na chvíle, kdy jsem byla bezprostředně šťastná i nešťastná. Chvíle, kdy jsem seděla na ulici na chodníku a pojídala skvělé banány (nejen banány) a byla obklopena barevností ulic a životem místních. Celkově na mísní život a pohled na to, jak lidé dokáží být šťastní i na místě, kde je chudoba.

S úsměvem na rtech vzpomínám na kmen ve vesnici Konso, kde jsem s desítkami dětí tančili a mezi námi nebyl žádný rozdíl.

Naprosto volná jsem se cítila v Simienských horách v Etiopii, kdy jsme při východu slunce stoupali k vrcholu Ras Dashen (4550 m.n.m.).

Nesmím však zapomenout na to, kdy jsme několikrát vykopávali Trajdu.

Poprvé se mi chtělo plakat, protože jsme byli uprostřed ničeho. Každá další taková zkušenost mě obrnila a já si uvědomovala, jak krizovky dokážou lidi spojit.

Mezi další chvíle, kdy mi běhal mráz po zádech bylo setkání se šimpanzi, kteří byli na dva metry od nás. Nezapomenu na ten přímý pohled do jejich očí.

Ocitla jsem se také v situacích, kdy jsem si na dvěstě procent uvědomovala hodnotu svého života, kdy na mě mířil místňák kalašnikovem a ve mě by se krve nikdo nedořezal.

Máš pocit, že tě expedice něco naučila? Pokud ano, tak co?

Větší skromnosti a pokoře. K přírodě, lidem, zvířatům a sobě samotné. Čistou vodu a teplé jídlo jsem vždy brala, jako samozřejmost.

Teď se budu smát, nejspíš usmívat sama nad sebou, ale expedice mě jen utvrdila v tom, jak moc ráda mám neznámo a spontánnost a všechna rozhodnutí, která děláme mají smysl. Před odjezdem jsem měla nejspíš neustálou potřebu hnát se za něčím a mít neustálá očekávání a víme, jak to s nenaplněnými očekáváními je.

Přinesla ti účast na expedici něco dalšího?

V Africe a celkově na expedici jsem si uvědomila, jak povznášející je žití ze dne na den, mnohdy i z hodiny na hodinu. Nikoli podle dopředu nalajnovaného plánu.

Před odjezdem jsem byla občas nervák, ale pokud máš pár měsíců vycházet s lidmi, které absolutně neznáš a chceš, aby se cítili příjemně oni i ty, musíš si to trošku přenastavit v hlavě. Byly dny, kdy jsem byla oprzlá, jako hroší zadek, protože ustupování bylo pro mé ego z počátku neúnosné. Teď u sebe samotné cítím s jakým nadhledem umím z různorodých situací vycházet.

Konkrétně na africkém kontinentu jsem si uvědomila, jak je čas pouhou veličinou, která má často schopnost ovlivňovat nás. My máme hodinky a afričani mají všechen čas.

Osobně jsem ještě začala víc zastávat, že všichni lidé jsou si rovni.

Kdybys teď (s aktuálními zkušenostmi) potkala svoje “já” chvíli před expedicí, co bys sama sobě poradila? Co bys sama sobě poradila, co se týče balení na expedici, přípravy?

Již při prvním odletu v únoru jsem se držela pravidla – čím méně, tím lépe. I přesto jsem všeho měla stále dost. Při další cestě bych doma určitě nechala repelenty, jelikož ty z domů na africké komáry absolutně nefungují. Také bych si nejspíš nechala ostříhat vlasy, protože s vlasy nad zadek, to byla často otrava, myslím tím situace, kdy byly plné prachu, pavučin a listí.

Co tě expedice naučila?

Jednoznačně používat k práci ruce! Také měnit třeba kolo, promazávat panty a spoustu dalších technických věcí. A také nesmím zapomenout na vykopávání 🙂 Tereza s lopatou k vašim službám!

Závěrem bych chtěla dodat, že ne každý den byl sluníčkový a přesně takový, jako jej všichni mohli vidět na Instagramu. Nastávaly chvíle, kdy jsem si sama pro sebe zanadávala. Ono poznávat každých čtrnáct dní nové lidi není úplně legrace. Sama o sobě vím, že jsem extrovert, ale i v kůži extroverta jsem občas potřebovala být sama a jen se usmívat na okolo chodící osly nebo žirafy.

Děkujeme nejen za rozhovor, ale zejména za to, že ses stala jednou z nás a že v tom jedeš s námi!