Andrea Čupová, dcera řidiče první Tatry kolem světa Dalibora Petra, na TKS2

Dne 18. března 1987, tedy před 36 lety, odjížděla ze Staroměstského náměstí v Praze posádka Tatry 815 GTC na cestu kolem světa. Byla to událost číslo jedna, kterou sledoval tisk, televize i rádio. Jejich putování, často velmi dobrodružné, napjatě sledovali občané tehdejší ČSSR a asi málokdo v zemi by je neznal, neobdivoval a snad trošku i nezáviděl. Když ale na jaře 1990 ukončili své tříleté putování, jejich příjezd zcela převálcovaly porevoluční události a v kotli každodenních ekonomických, politických a celospolečenských změn se jejich úspěšnému zakončení cesty skoro nikdo nevěnoval, každopádně nenásledovala série plánovaných dokumentů, celovečerních filmů a besed. Do světa už mohl vyjet každý, navíc se kolem nás děly věci, které plně zaměstnaly naše životy.

Andrea Čupová, dcera Dalibora Petra, řidiče první Tatry kolem světa, viděla tuto mimořádnou akci, startující před 36 lety, očima malé holky. Ona a její manžel Jiří se zúčastnili jedné z etap Tatry kolem světa 2. Jaké to bylo a jak vše prožívali?

Andrea Čupová na palubě TKS2

Jak se tvůj otec k tak mimořádné akci jako byla Tatra kolem světa dostal?

Tátu si pamatuji z dětství jako někoho, kdo pořád cestuje. Je dlouho pryč, chybí nám a čekáme. A pak najednou se objeví, jednou hubenější, jindy s knírkem či vousy, přiveze skvělé dárky, skvělé zážitky, vyprávění a je s ním legrace. On sám mi vždycky říkal, že odjakživa chtěl být námořníkem, že má povahu toulavou a snil o tom, že jednou na to moře vypluje. Pracoval v Tatře jako  vedoucí servisní dílny a vyjížděl do světa zaučovat odběratelskou stranu montáž a servis nákladních aut Tatra. A odběratelé byli po celém svět - Rusko, Čína, Mosambik, Angola. Ty státy dnes identifikuji podle kupek úhledně svázaných dopisů, které posílal ze světa a mamka je dodnes má schované. Například jedna hromádka z Mosambiku s razítky ambasády, druhá z Angoly, ta psaná azbukou je z Ruska. Podle mamčina vyprávění, když se chystal na Sibiř, to jsem měla tak dva roky, tak jsem prý vyváděla a nechtěla ho pustit a vlezla do jeho kufru. Později už jsme si trochu zvykli, mamka nám vždy vyrobila překrásný barevný kalendář, rodinný „metr,“kde byly vyznačené jednotlivé dny a my se s bráchou škubali o to, kdo ten den ustřihne. Neumím si představit jaké to měla mamka, teprve později jsem docenila, jak byla statečná  – tak často sama, pořád v nejistotě. Dokonce můj bratr se narodil, když byl taťka v Rusku, vlastně ani nevím, za jak dlouho se dověděl, že má syna. Vyjel ještě asi třikrát do Afriky, pak byl v Číně. Po příjezdu z Číny, to byl asi rok 1986, si maminka myslela, že už zůstane doma, ale on naopak oznámil záměr jet kolem světa, což obnášelo tři roky mimo domov, při téměř nulové komunikaci. Odpor byl údajně silný, ale otec si prosadil účast aspoň na jednu polovinu akce  a 17. 3. 1987 sedl v Kopřivnici za volant Tatry 815 GTC a odjel spolu s parťáky J. Stohrem, S. Synkem, P. Bártou a F. Jenišem směr Praha a další den ze Staroměstského náměstí směr svět. Tatra projela 67 států světa a ujela celkem asi 140 000 km.

Připouštěli jste si nebezpečí a jak frekventované byly zprávy o něm?

Nebezpečí asi vůbec. Byla jsem dítě vnímající tátu jako nedotknutelného hrdinu, který se samozřejmě vrátí a přiveze něco skvělého. Ale nedovedu si dnes představit pozici maminky, to muselo být fakt těžké. Při cestě kolem světa jsem už byla v osmé třídě a tehdy jsem měla problémy s kyčlí a musela na operaci. Jak už to tehdy chodilo, byla jsem zavřená v nemocnici dlouhých šest týdnů. Jak já se těšila na televizní vysílání Objektivu, tenkrát novinky s obrovskou sledovaností. Televize se  pouštěla jen kvůli mně a já hrdě hltala zprávy o tátovi, o cestě Tatry, které věnovaly média docela velkou pozornost. Vlastně jsme se často dovídali více z televize a novin než z osobních dopisů. Řízená komunikace vlastně nulová, mobily či maily ještě nebyly, ta sporadická probíhala takto: ze zpráv a taťkova itineráře jsme se dověděli, kde asi mají dojet v nějakém termínu - musela to být země, kde byla československá ambasáda - a tak měsíc až dva předem jsme tam poslali dopis. Pokud tam Tatra dojela a dopis byl doručen, sláva. Další možností bylo poslat dopis po někom, kdo jel za posádkou. Opačnou stranou šly dopisy relativně lépe, prostě je taťka někde hodil do schránky, jen zas bylo riziko nedoručení ať již liknavostí tamějších pošt či v důsledku cenzury našich. Prostě šílené. Informační NIC. Jednou přiběhla za námi domů babička, že prý máme fičet k ní, že bude volat taťka. Telefon neměl skoro nikdo, děda s babičkou si ho vyběhali. Táta se dostal na Aljašce k budce, tak zkusil zavolat. Když to babička zvedla, tak se domluvili, že zavolá zase za 10 minut a my tam za těch 10 minut museli už být. Sem tam přišel balíček, věděli jsme ale, že vše jde přes „pečlivé kontroly“, takže taťka napřed v dopise jinotajně sdělil kam se má mamka dívat a pak poslal balíček. Pamatuji se jak jednou ze švu cyklodresu pro bratra vypárala prstýnek.

Tatra kolem světa 1

Tenkrát, kdo měl něco z ciziny, byl těžký frajer. Bylo to tak?

Předmětem obdivu a závisti bylo všechno. Z prvních služebních  cest do Afriky vždycky přivezl tenkrát nevídané věci – oštěpy, kůže, sošky, velký koš na prádlo upletený z trávy. Vždy odjel nabalený oblečením a konzervami a  přijel skoro nahý a hladový, ale s plným kufrem suvenýrů a zajímavostí. Ne vždy to ale dopadlo pro mne dobře. Protože jsem byla po operaci kyčle, poslal mi z cesty kolem světa horské kolo, k doporučené rehabilitaci. Tady ale bylo vrcholem obdivu a vánočních přání kluků kolo s uzoučkými galuskami typu Favorit a moje robusní kolo s těžkým rámem, širokými řídítky a pneumatikami jak na traktor bylo zdrojem posměchu. Ale většina dárků byla naprostá pecka. Třeba kazeta s růžovými digitálními hodinkami a tužkami, tenisová raketa Kawasaki, autíčko Nissan na dálkové ovládání.. ách. Dnes je to úsměvné, ale módní časopis a pár kousků pro mamku přímo z Paříže, to jsou relikvie, které opatrujeme dodnes. A zimní boty ze sibiřského soba, nádherně ručně zdobené, ty se nerozpadly ani po 48 letech. Jenže: i po tolika letech můj bratr říká, že by tohle všechno oželel, jen kdyby taťka byl více doma, zahrál si s ním fotbal, tenis  nebo prostě jen tak byl doma. A já musím jen souhlasit.

Co či kdy to bylo nejhorší?

Každá cesta, hlavně do Afriky, znamenala obavy. Několikrát to bylo na hraně, ale když jsme se z televizních zpráv z cesty kolem světa dověděli, že celá posádka Tatry je v guatemalském vězení a že jsou zatčení za špionáž, tak to bylo strašné. Bylo to hrozné hlavně pro tu bezmoc, nulové zprávy, nikdo nám nic neřekl. Po několika dnech mlčení jsme se dověděli, že naši diplomaté dělají do můžou, ale já už si nepamatuju za jak dlouho jsme dostali relevantní zprávy. Myslím, že vlastně pravdu jsme se dověděli až od táty po návratu, když ho po 15 měsících coby další řidič střídal Karel Valchař a on vrátil se domů. Z vězení je pustili, kauza byla vykonstruovaná, ale auto mezitím bylo rozebrané, vykradeno bylo naprosto vše co šlo zpeněžit, pochopitelně včetně cennějších osobních věcí a  pracně našetřených financí. Domů přijel táta v podstatě jen se vzpomínkami.

Jaký byl cíl cesty a jaký návrat Tatry v roce 1990? 

Byla to marketingová akce státu s cílem propagace automobilů Tatra a dalších československých výrobků, výstupem mělo být natočení poznávacího seriálu a dvou celovečerních filmů. Jenže po návratu už všechno bylo jinak, Tatra se vrátila do jiné země a jiných podmínek. Po dlouhou dobu byl jediným zpracovaným materiálem z cesty dokument, který vznikl ve spolupráci s filmovým studiem v Gottwaldově z kazet mého otce, který si pořídil před cestou videokameru, tehdy přístroj ne zcela běžný, aby nám amatérsky přiblížil ten velký svět. Všichni kolem byli z jeho zážitků nadšení, rýsovaly se další plány. Bohužel však přišel den, který dle mne zcela zmrazil jeho nadšení z expedice, a to když se dověděl, že tragicky zahynul jeho kamarád František Jeniš, jemu nejbližší člen posádky, se kterým měl ty krásné plány realizovat. Otec po čase založil soukromou firmu, která funguje dodnes pod vedením mého bratra. Jsme oficiální partner Tatra Truck a.s. a jdeme dál ve stopách otce, který by dnes byl určitě pyšný dědeček, protože v práci už úspěšně pokračuje i jeho vnuk. V devadesátých letech se uvažovalo, že až každý najde svou parketu v novém státě a vše se zklidní, najde se prostor k zdokumentování cesty.  Ale stalo se nečekané. Můj otec bohužel dostal plicní fibrózu neznámého druhu a přestože si jej vzal do péče profesor Pafko a přestože mu osobně transplantoval plíci, tatínek předčasně v padesáti letech zemřel. Mne to zasáhlo neuvěřitelně těžce a vlastně doteď s tím nejsem úplně smířená. Jak vždycky říkal, že chtěl být tím námořníkem, tak asi dva roky před onemocněním si koupil plachetnici, udělal kapitánské zkoušky a já i s bratrem jsme to hrozně kladně prožívali s ním a plánovali cesty na lodi. Už se to neuskutečnilo, průběh nemoci byl rychlý a mne opravdu moc mrzí, že jsme nestihli společně vyplout.

Z putování Jižní Amerikou

Co s vámi udělala zpráva, že pojede Tatra kolem světa 2?

S tou informací přišel bratr. Obrátili se na něj totiž tvůrci tohoto projektu s prosbou o pomoc při hledání vhodného podvozku na svou Tatru a byli nesmírně překvapeni, že jednají se synem řidiče původní Tatry kolem světa. Byli jsme vtaženi do TKS II, ožily vzpomínky, obrázky a plakáty na stěnách a když jsem se dověděla, že expedice je koncipována tak, že jednotlivé etapy může absolvovat jako člen posádky i laická veřejnost, bylo vymalováno, bylo  mi jasné že jedu, že musím jet. Vybrala jsem si etapu Mongolsko – Bajkal. Ale zase jednou se potvrdilo, že „člověk míní a pánbůh mění“…. vše bylo nakonec jinak…

Mé nadšení jet ve stopách otce naštěstí sdílel manžel, a tak jsme začali  zapáleně plánovat. Vybrali jsme si etapu Mongolsko-Bajkal a já si dovolila snít, vzpomínat, vyhrabávat staré fotografie a strašně se těšit. Chyba. Všechno špatně. Všechno jinak. Ale než přišly ty rány a zmary, tak jsme absolvovali krásné období příprav. Ještě před startem expedice jsem dala dohromady některé taťkovy materiály,  seznámila se s  nově vydaným cestopisem Tatra kolem světa pana Stanislava Synka a potkala se s ním u nás ve firmě, zajímali jsme se o přeměnu Tatry v expediční vůz a zúčastnili jsme se slavnostního promítání filmu, který byl sestříhán z třicet let archivovaných videokazet pořízených expedicí v letech 1987-1990. Pod patronátem Radiožurnálu proběhla krásná akce, na které se potkali fandové a pamětníci první expedice a nadšenci pro realizaci té druhé. Trošku mrazivé bylo zjištění, že partnerky  účastníků první části (F. Jeniše, P. Bárty i J. Stohra) jsou už vdovy stejně jako moje mamka. O to víc mě nadchlo a nabilo setkání s panem Synkem, jediným žijícím z části cesty, které se účastnil můj otec. S dosud neuvěřitelně aktivním a pozitivním panem Synkem jsme dokonce domlouvali setkání na etapě v Ulánbátaru. Vzrušení z budoucí akce vrcholilo účastí na odjezdu Tatry dne 22. 2. 2020 z Bratislavy. Konstrukčně poctivá Tatra 815, 4x4, nabitá nejmodernější technologií, unikátně vybavená ke sběru a analýze cestovních údajů, s plánem ujet kolem 300 000 km přes minimálně 60 států, pokřtěná slavnostně Karlem Lopraisem jménem TRAJDA, slavnostně vyrazila. A pak se vše podělalo...

Co se stalo?

Expedice vyrazila směr Asie, ale já byla nucena ji nadlouho pustit z hlavy - dostala jsem plicní embolii. V minulém rozhovoru jsem povídala o tom, jak nás zasáhla smrt otce, který nečekaně onemocněl v 47 letech plicní chorobou. Byla jsem přesně tak stará, dosud v domněnce plného zdraví a plná elánu. Nemoc mě  vyřadila na mnoho měsíců z provozu fyzicky a hlavně zcela změnila můj náhled na životní priority. Realizace přihlášené etapy nebyla reálná, navíc expedici začala komplikovat plány kovidová pandemie, bylo nutno měnit trasy, harmonogramy a nakonec Tatru zastavila hranice v Iránu. Posádka se musela vrátit domů, auto bylo převezeno do Ruska, asijské etapy zrušeny. Až v prosinci 2020 se mohla Trajda nalodit a odplout do Džibutska, kde v březnu 2021 začala africká etapa. V té době jsme s manželem ještě uvažovali o tom, že naši zrušenou etapu nahradíme africkou, ale nebyla jsem zdravotně ještě v pořádku. Jedno mi ale zůstalo: chci jet Tatru kolem světa 2! A taky jsme jeli. Jen až za tři roky, zcela jinou etapu, jiný světadíl, za jiných podmínek. Teď jsme krátce zpět doma a můžeme říct, že to stálo za to. Bylo to překvapivé, nečekané, dobrodružné až nebezpečné, ale  jednoznačně skvělé.

Jak se dostane běžný smrtelník do takové expedice?

Vlastně docela jednoduše. Zájemci si najdou většinu odpovědí na stránkách www.tatrakolemsveta2.cz. Organizátoři expedice počítají s desítkami etap, na které se můžete přihlásit. Například na Jižní Ameriku byla nedávno ještě volná místa. My si nakonec zvolili etapu Peru-Chile v termínu 3.-18. 1. 2023. Trajda pojme na každou etapu až deset účastníků, dále jede řidič, koordinátorka a většinou i kameraman. Nás jelo devět, později osm (jeden účastník to vzdal po několika dnech), dále řidič Marek Havlíček - náčelník celé  TKS 2 a koordinátorka. Auto je vybaveno pohodlnými sedačkami, na střeše jsou čtyři stany s deseti luxusními místy pro spaní, další mohou spát uvnitř, vevnitř je WC, sprcha, kuchyňka, kávovar, remoska, dřez, lednička, vytápění i klimatizace, každý měl příruční 30 l skříňku a další 90 l skříňku. Před nástupem jsme dostali podrobné pokyny a doporučení k vybavení, zásobám, podmínkám a také možnost volby zařazení do pracovních skupin. První skupina byli technici (tam se přihlásil můj Jirka, a tak měl tu čest opravovat defekt na obřím kole Trajdy), druhá pomocní kuchaři (tam jsem se hnala já, a tak mám dnes ve svém kuchařském portfoliu peruánskou morčecí specialitu) a třetí byl servis k mytí nádobí a přípravě drobných občerstvení. Vše klapalo a pokud by nenastaly problémy, byla by to komfortní cesta… jenže nastaly.

V klidu to nebylo ani náhodou, to se mi asi nemůže stát. Už před startem etapy byly na internetu zvěsti o tom, že v Peru hrozí nějaké nepokoje, ale po příletu do země tomu nic nenasvědčovalo a my si s manželem užili v městě Trujillo pěkný aklimatizační vánočně silvestrovský pobyt, ochutnala jsem asi nejlepší úpravu ryby - ceviche v limetkovo- koriandrové omáčce, pili jsme jejich tradiční pisco sour a slavili s místními. Dne 3. ledna 2023 jsme naskočili na palubu Trajdy a těšili se. Netušili jsme, že místní občanská povstání a nepokoje byly pouze pozastaveny na vánoční dobu. Vlastně už od prvních dnů této etapy se naše plánovaná trasa změnila na kličkování mezi zabarikádovanými a neprůjezdnými cestami. Požitek z krásné přírody, majestátních hor a půvabných městeček střídalo napětí z neporozumění místním povstalcům, kteří neuměli vysvětlit důvody svého chování či sdělit podmínky pro umožnění průjezdu, nedokázali popsat kdo je zde „nepřítel“ a proč blokují většinu komunikačních uzlů. Z veřejných zdrojů jsme samozřejmě věděli co se obecně děje, ale v konkrétních případech se nám zdálo, že sami barikádníci neznají přesné cíle  a pouze plní příkazy. Nenechali projet ani sanitky pro své vlastní lidi, většinou byli neoblomní a my se museli vracet a hledat jinou cestu. Například když jsme chtěli navštívit Cuzco, vládl tam chaos a nikdo neměl relevantní odpověď na otázku, zda se dostaneme na Machu Picchu a vlastně ani nevěděl co bude zítra. Díky jednomu místnímu zdroji jsme zachytili neověřenou informaci, že se chystá totální blokáda Cuzca, a tak ještě večer odjeli. Další dny jsme se dověděli, že veškeré cesty k Machu Picchu  jsou zabarikádovány a dokonce jsou vytrhané koleje na jediné přístupové trase.

Trajda se držela?

Hned druhý den jsme měli defekt, na frekventované cestě. Po třech hodinách přijela místní policie a sdělila nám, že to tady není bezpečné, že se tu přepadává. Moc povzbudivé. Bezpečné to nebylo hlavně díky rychlosti, kterou kolem nás projížděly kamiony v nebezpečné blízkosti opravujících chlapů. Když bylo kolo už připraveno k nasazení, projely dva kamiony za sebou tak rychle a blízko, že shodily auto ze zvedáků.. šílená rána, šok. Navíc vypadlé skříňky, rozbité věci, rozsypané nářadí, vysypaná remoska s obědem.. nic zásadního, ale stres, posílený informací policie, že za hodinu zapadne slunce a přijdou bandité. Zvládli jsme to. Stejně jako další a další překážky, kdy mě uklidňovala tatrovácká hrdost „tatra to dá.“ Trajda si vyzkoušela své možnosti na nezpevněných cestách, při projíždění uzounkými cestami plnými kamení, které tam naházeli povstalci či při překonávání horských cest ve srázu, kde se kusy cesty zřítily do propasti. Trnuli jsme, aby Trajda, už tak opatřená několika úrazy z minulých etap (například čelní sklo drželo po průrazu v africké etapě jen díky staré dobré izolepě), nedostala další „modřiny“ od povstalců, a tak jsme kličkovali přes hory a doly po překrásné, ale tvrdé zemi a učili se reagovat na všemožné výzvy. Projížděli jsme rozviklané a chatrné mosty, používali klacek na zvedání místního elektrického vedení stojíc na střeše auta, překládali dřeva složená na cestě, pomáhali rozhrnout barikádu k radosti místních vesničanů, kteří se chtěli dostat ven. Náčelník Marek předváděl kouzelnické triky za volantem, když ve vesnici s uzounkými uličkami projel pravoúhlou křižovatkou jen na asi „sto“ couvnutí a popřel tak geometrické zákonitosti. Jeho vrcholný kousek ale byla jízda, když už jsme opravdu chtěli pryč ze země a on hnal Trajdu přes průsmyky ve výšce přes 4.700m, bez zastavení, přes únavu a bolesti hlavy z výškové nemoci (pomáhalo žvýkání koky a pití čaje z ní), celých 28 hodin. Místy to bylo opravdu „na výměnu gatěk.“ Že bychom se nebáli, o tom není ani řeči, ale posádka byla opravdu skvělá, všichni drželi pohromadě a nikdo nepustil svou hysterii a strach ven. Nedá se popsat ten pocit, když jsme přejeli hranici do Chile a večer seděli na pláži s výborným vínem a užívali si větřík a „obyčejné“ zapadající slunce.

Andrea Čupová a Stanislav Synek

Marek Havlíček se k otázce náročnosti střídání posádky a krátké zhodnocení vaší etapy vyjádřil takto:

„Střídání posádek se ukázalo být jako ohromná výhoda, předchází se napětí a rozkolům. Každá etapa je jiná právě podle té party, jejich priorit a tak se každá od té předešlé liší. Ti lidé jsou pro náš tým hlavním pohonem pro to pokračovat, jet dál. Na palubě se vystřídal neuvěřitelný mix osobností z různých oborů – architekt, youtuber, profesor, moderátor, baletka, misska, hokejista, automobiloví závodníci, sochař, producent… Mně osobně ti lidé nabíjí a dodávají sílu, učím se být náčelníkem a za každou bizarní či krizovou situaci jsem vděčný, pro další opakování mám zkušenost. Etapa Peru byla výjimečná tím, že tam byla ta nejlepší parta za celé tři roky trvání expedice, což je přes 30 etap a téměř 300 lidí. V Peru probíhal převrat a Peruánci blokovali po stovkách míst silnice, letiště, památky, takže se prakticky nedalo jezdit. Nám to ale nezabránilo poznat tu zemi, užít si to a postavit se aktuálním překážkám. Proto je naše expedice tak výjimečná a cestování s ní tak neopakovatelné. Sice jsme neviděli všechny památky UNESCO, ale prožili jsme  nenaplánovatelné  dobrodružství a tým to zvládl na jedničku. Věřím, že všichni budou pozitivně vzpomínat hodně dlouho.“

Stanislav Synek, účastník obou expedic, jak TKS1, tak i TKS2, doplnil:

„Naše původní expedice TKS startující v roce 1987 měla za úkol prezentovat československý průmysl a přinést zpravodajství o životě Čechů a Slováků v zahraničí. Mimořádným situacím bylo žádoucí se vyhnout, i když dramatické chvíle nastaly (guatemalské vězení, tragická smrt účastníka, ohrožení při nepokojích v Číně). Jel jsem coby navigátor v kabině s panem Daliborem Petrem, výborným řidičem a příjemným společníkem. Díky jeho všímavosti jsme například zjistili, že jsme ve státě Washington v USA sledováni a začali jsme kličkovat a složitě křižovat, abychom si to potvrdili. Agenti FBI a CIA se nás drželi až po hranici s Mexikem.

Tatra kolem světa 2, to je jiná doba a jiná náplň. Nabízí dočasným účastníkům možnost vyzkoušet si dobrodružné cestování i s riziky a krizovými situacemi. Pro mne byl například jedinečný zážitek zapadnutí a následné vyprošťování tatry v exotické krajině Džibuti a hrdinské úsilí účastníků expedice v tamním zrádném terénu. Absolvoval jsem etapu Džibuti- Etiopie a pak Kolumbie, ale přemýšlím o další. Střední Asie zní lákavě.“

A jak etapu hodnotíte vy?

Jsme s manželem nadšeni, přijeli jsme plní dojmů. Vůbec jsme vlastně teď nevyprávěli o místní krásné architektuře, trzích, barvách, vůních, chutích… to vše jsme stihli poznat, ale vlastně bychom to mohli poznat i sami či s cestovkou. Třeba oáza Ica v poušti na severu, kde si Jirka užil surfování po písečných dunách, světově známé, přes 2000 let staré, několik desítek metrů velké geoglyfy Nazca z výšky, krásné Andy, to vše je opravdu nádhera. Pro mne bylo nejhezčí město Arequipa, má v pozadí horu - jako u nás doma, jen tady mají místo Radhoště sopku El Misti vysokou 5.822m. A zasáhla mě návštěva v Muzeu Andean Sanctuaries, kde jsou uloženy dětské oběti bohu Slunce z období Inků, které byly nalezeny ve zmrzlém nepoškozeném stavu až nedávno. Vidět dítě spící přes 500 let úplně zblízka bylo silné. Jirku nejvíce překvapila rozdílná životní úroveň Peru a Chile, tak nápadná ihned po přejezdu hranic. Chudé Peru, žijící  jakoby jen z dávné a slavné minulosti a hned vedle bohatší Chile s moderní výstavbou a růstem na každém kroku. Tato cesta byla dobrodružství, které nebylo o poznání světa, ale o poznání sama sebe. Vlastně nejvýš hodnotíme partu zpočátku neznámých lidí, kterou všechny trable stmelily. Bylo to skvělé.