Tatra kolem světa 2
Tatra kolem světa 2
Tatra kolem světa 2 (TKS2) je projektem, který pomyslně navazuje na výpravu z konce 80. let, která ovlivnila nejednoho cestovatele. Mimo to je TKS2 koncipovaná jako „otevřená expedice“ a během několikaleté cesty kolem světa se na palubu na určitý čas mohou připojovat lidé, kteří si takto mohou vyzkoušet reálný expediční život. Letošní druhá část cesty odstartovala v Africe a je za námi několik etap této části výpravy. Podle reakcí a dotazů je patrné, že veřejnost zajímá, jak to na palubě Trajdy (T815) chodí a jaké jsou názory a pocity lidí, kteří se stali členy týmu TKS2. I proto jsme se rozhodli pro tuto rubriku, ve které se čtenář dozví něco dalšího ze zákulisí, a to očima i slovy členů výpravy.
pracuje jako lektor v oboru vzdělávání dospělých, je také koučem a kromě toho překládá knihy z angličtiny. Žije v Bašti u Prahy a má čtyři (dnes již dospělé) děti. Narodil se s cestovatelským genem, který ho nutí stále se zamýšlet nad tím co je za nejbližším kopcem a jak to tam asi vypadá. Stručně řečeno, osudově miluje cestování – kromě Evropy procestoval i mnoho zemí na všech kontinentech (s výjimkou Antarktidy). A protože jeho dvě dcery žijí v australském Brisbane, každá cesta za rodinou u protinožců je jiná a představuje šancí objevit nové končiny - od Číny přes Singapur až po Thajsko nebo Bali. A protože je zároveň i nevyléčitelný romantik zúčastnil se s Tatrou kolem světa 2 jako dočasný člen expedice cesty po JAR, aby si splnil svůj dětský sen – totiž vydat se ve stopách legendárního cestovatele Emila Holuba, expedice Lambaréne a Tatry kolem světa (1) objevovat kouzlo „černé Afriky“.
Byl to jeden z mých velkých cestovatelských zážitků a jsem moc rád, že jsem se k expedici přidal. Hodně cestuji po celém světě, ale JAR byla destinací, před kterou jsem měl z bezpečnostních důvodů respekt. A moje žena, která mě na cestách běžně doprovází, se tam také bála jet. Takže TKS2 byla šancí, jak se přece jen do Jihoafrické republiky podívat a zažít něco, co se jinde zažít nedá. Mám na mysli třeba návštěvu Krugerova národního parku, o kterém ještě budu mluvit později. Krom toho jsem jako malý kluk v roce 1968 sledoval cestu studentské expedice do nemocnice Alberta Schweitzera v gabonském Lambaréné, kam tehdy vezli zásilku léků a záviděl jsem jim.
Představoval si, co asi všechno na cestách prožijí. A když skoro o dvacet let později v březnu 1987 vyrazila na cesty legendární Tatra kolem světa a projela pak 67 zemí, zase jsem si říkal, jaké by to asi bylo být s nimi na palubě?
Takže TKS2 mi letos pomohla splnit jeden dětský sen – vyrazit do Afriky na expedici.
Je toho samozřejmě mnohem víc, ale nejsilnějším zážitkem byla návštěva Krugerova národního parku. Už jen rozloha parku (je zhruba stejně velký jako stát Izrael) vzbuzuje respekt. My jsme v něm strávili dva dny a nikdy jsme nejeli po stejné silnici!
Na začátku to první den nevypadalo příliš slibně - kromě několika antilop impala a kudu jsme dopoledne moc zvířat nepotkali, ale pak se to rozjelo: sloní rodiny kráčející přes cestu, žirafy okusující listy na vysokých stromech, hroši v řece, pospíchající medojed u cesty, orli, opice… Zkrátím to: během zhruba čtyř hodin jsme pak potkali hned čtyři zástupce „velké pětky“: lví rodinku, která si pochutnávala na čerstvě stržené žirafě, dva nosorožce dvourohé, stádo buvolů afrických, několik dalších rodin slonů a scházel nám už jen levhart skvrnitý, který je podle našeho průvodce k vidění méně často, protože je samotář.
Měli jsme ale štěstí a díky chytrosti a předvídavosti našeho průvodce jsme nakonec potkali i levharta, který naprosto nečekaně s velkou elegancí prošel v klidu kolem našeho Landroveru aby následně zmizel v buši. Prostě Krugerův park je jedinečný!
Tak bych to úplně neformuloval. Nic zásadně nového jsem neobjevil, ale znovu se potvrdila důležitost dobrého fungování party lidí. Bylo nás na palubě Trajdy sedm, a ani jednou za celých čtrnáct dní nebyla v Tatře ponorka. To není tak úplně samozřejmé. A bylo jen na každém z nás, jestli si najde svoje místo a bude dělat co by dělat měl.
Dobře se to ukázalo, když jsme třeba hned druhý den ráno zapadli až po „břicho“ a celý den jsme pak vykopávali Trajdu z bahna, zatímco Lukáš měnil doslova na koleně prasklou přední poloosu nebo když jsme společně vařili někde u cesty rychlý oběd.
Především jsem poznal JAR z mnoha úhlů pohledu. Ještě předtím, než jsem se připojil k expedici v Johannesburgu, jsem v předstihu navštívil Kapské Město a zajel jsem i na Mys dobré naděje. To je jedna tvář Jihoafrické republiky – Kapsko je mimochodem velmi krásným, bohatým a relativně bezpečným regionem. Pak jsme viděli i méně „nablýskaná“ města a vesnice na severovýchodě země, i to v jakých doslova nuzných podmínkách někdy lidé musejí žít bez ohledu na to, že JAR patří k nebohatším a nejrozvinutějším státům v Africe.
Mohli jsme také obdivovat Dračí hory a dech beroucí kaňon řeky Blyde, koupali jsme se v Indickém oceánu u městečka Santa Lucia. A zažil jsem pak i poněkud tísnivé pocity, když jsem se procházel po ulicích nepříliš bezečného Johannesburgu. Prostě každé z těch míst bylo jiné a zajímavé, stejně jako lidé, se kterými jsme se potkávali, a jsem rád, že dnes mám konkrétní představu o tom, jak to v Jihoafrické republice vypadá. Ale stejně důležitým přínosem jsou samozřejmě i nová přátelství, která jsem navázal během cesty s ostatními členy expedice.
Trochu to pootočím a budu spíš „radit“ někomu, kdo se chystá na cestu s Trajdou.
Nováčkovi bych určitě řekl, ať si dobře prohlédne instruktážní video o tom, co s sebou vzít a co naopak nechat doma. Díky návodnému klipu jsem se s věcmi vešel do omezených úložných prostor v Tatře a nic podstatného mi nechybělo. Zapomněl jsem sice databanku na dobíjení mobilu, ale v Trajdě je naštěstí u každé sedačky USB port na dobíjení! Také bych novému účastníkovi řekl, aby si vzal dobrý spacák, raději až do nula stupňů, protože v horách byla pořádná kosa - několikrát spadla v noci teplota až na pouhé 4 stupně! A také aby si vzal teplou bundu, protože v Africe prostě není jen horko - zvlášť na jaře v JAR. A doporučovaná láhev slivovice také není k zahození 🙂
A poslední rada: když si budeš chtít dát kávu z kávovaru, obrň se trpělivostí: než ti hotová káva nateče do připraveného hrnku, kávovar tě totiž určitě vyzve abys odstranil starý lógr. Když to uděláš, bude zas na tobě chtít, abys dosypal do zásobníku zrnka kávy. A když už si budeš myslet, že máš vyhráno, začne tě kávovar sekýrovat abys dolil vodu. Ale ta káva potom stojí za to…
Jel bych hned! Už teď se mi stýská. Vážně uvažuji o tom, že se zase připojím, a to až se expedice dostane do Jižní Ameriky. Tenhle kus světa totiž moc neznám - zatím jsme se ženou projeli jen střední a severní část Chile od Santiaga de Chile až po poušť Atacama u hranic s Peru a moc se mi v Jižní Americe líbilo. Takže pokud zdraví dovolí a budou peníze, opráším svou chabou španělštinu, sbalím batoh a když pak vylezu po žebříčku na palubu Trajdy, uvařím si kávu a znovu se uvelebím na „svojí“ sedačce, kde jsem prožil dva nezapomenutelné týdny.
Děkujeme za rozhovor a rádi tě opět uvidíme na palubě Trajdy!
Čerstvé zážitky můžeš získat e-mailem. Snadno a zdarma.
Díky tomu budeš vědět co se děje, jak expedice probíhá a co právě zažíváme. A kdo ví, třeba tě zaujme a přidáš se k nám.