Tatra kolem světa 2
Tatra kolem světa 2
Tento příspěvek vznikl díky zápiskům z „lodního deníku“ Trajdy, na kterém se podílejí členové našeho týmu. Nejde o úhel pohledu jednotlivce, jde o vhled více lidí. Snad si čtení, milý čtenáři, užiješ a vneseš se do děje co nejvíc autenticky.
Pátek 21. 2. 2020
Naše tatrovka Trajda (tak jsme vůz pojmenovali a později i pokřtili) se posledních pár týdnů schovávala v azylu Slatiňanské firmy Kobit THZ, kde jsme na ní díky profi a přátelskému přístupu vedení mohli pracovat. Petr odjel do Slatiňan už ve čtvrtek, chtěl si být jistý, že vše bude hotové a funkční. Možná šlo o jeho šestý smyls, kdy vytušil, že by měl přijet dříve. Našlo se několik zádrhelů, které bylo nutné vyřešit rychle – přestože šlo o několikahodinové práce.
V pátek pak do dílny přijeli další členové týmu, kteří pomáhali se vším, co bylo třeba. Z původně plánované lehké pár hodinové brigády se stal celodenní maraton „dodělávek“. Plus se ještě dělal polep naší Bludičky (obytňák z dílny slovinské firmy Adria, který nám doladili o pár vychytávek), která s námi jede jako gardedáma Trajdy.
Ze slatiňanské dílny v Kobitu se vyrazilo kolem půl jedenácté. Uf, ten den utekl.
Petr a Marek s Kateřinou se od týmu oddělili a jeli po své vlastní ose domů, zabalit si. Ostatní pokračovali směr Máchův kraj, pod hrad Kokořín, odkud se za pár hodin bude startovat naše tříletá výprava kolem světa. Cestou jsme zjistili, že nám nefunguje nezávislé naftové topení. Marně jsme se v manuálu snažili dočíst, co daná chyba H02 a H06 znamená. Tak jsme měli docela zimu.
Den to byl opravdu dlouhý a něco málo před 3 jsme byli s Trajdou na místě. Pustili jsme se do posouvání sedaček a rozkládání postele. Nikdo nám neukázal, jak na to, tak to bylo metodou pokusu a omylu. Složili jsme. Zbytek popíjel zasloužené pivečko po tom dlouhém dni. Ze střechy jsme donesli spacáky a připravovali se k vytouženému spánku.
Sobota 22. 2. 2020
Česká republika, Kokořínský Důl – Slovensko, Bratislava, Molpir (370 km)
Po krásných 2 hodinách spánku v 6:30 nám zvoní budík a jde se na to. Nikomu se vstávat moc nechce, ale vypadá to na krásný den. Všichni se tedy soukáme ven z postele, převlékáme do slavnostního týmového oblečení, čistíme zuby a tak nějak se snažíme zamaskovat kruhy pod očima. K snídani nic nemáme, v tom chaosu a dodělávek jsme byli myšlenkami jinde. Takže jsme taky docela hladoví a doufáme, že se najíme dnes nějak rozumně, ne jako včera.
Po sedmé hodině se to celkově pomalu začíná sjíždět. Přijíždějí tatrováci ve svých tatrovkách – je skvělý, že se k nám v tento den přidávají. Stejně tak i další lidé, kteří se s námi přijeli rozloučit ve svých pojízdných „domech“. Přesně v 8:02 je odjezd, máme za sebou úžasnou doprovodnou kolonu.
Hned ze startu se nám bohužel rozbíjí tachometr. Petr: “Rozhodl se, že nepojede a oznámil nám to hned v Kokořínském Dole.“ První, kdo řekl, že nejede, byla pojistka, spáchala rituální sepukku, čímž s sebou strhla do party i rychloměr.
Cestou Eva natáčí naši Trajdu z otevřeného kufru auta, jenže ten jí pořád padá na hlavu. Takže stavíme, Dan vybíhá ven a přiskakuje k Evě, aby držel dveře kufru nahoře. Scéna jako z Hollywoodského filmu.
Míříme do Neratovic k restauraci Mexikáno, kde nás čeká další spousta lidí, aby se s námi rozloučil. Rozdáváme samolepky, placky, atd. Všichni jsou nadšení a užívají si to. Po chvíli přichází děvčata s dortem a dary pro Marka. Má dnes totiž narozeniny, krásných 45.
Zdrželi jsme se trochu déle, než jsme měli, Kateřina začíná být malinko nervózní, protože to nestíháme na čas na tiskovku. Směr je tedy už Praha. Asi na padesátém kilometru vznikla skoro až panická situace, a to díky hlášení, že se nám prý kouřilo z auta ze strany, kde výfuk nemáme. To společně se smradem z brzd poté, co jsme trochu sportovněji dobrzdili k pumpě, kam Bludička náhle zajela, vyvolalo zdání, že jsme v nějakém opravdu těžkém průšvihu.
Vedle zastavivší speciál Ostrý II s Petrem Gilarem za volantem, toho jsme hbitě využili ke konzultaci, co na to říká opravdová tatrovácká legenda. Ten po detekci skladby smradu vznesl teorii, že nám právě odchází spojka. To by mimo jiné znamenalo, že za volantem sedí totální jelito, které dokáže mezi Rudolfinem a sjezdem na Mirošovice doprasit spojku. Jelikož s touto variantou jsme se nehodlali tak snadno smířit, Petr v rámci sebeobrany vlezl pod auto, odmontoval okénko spojky a provedl měření infrakamerou, přičemž zjistil, že spojka má 62 stupňů a tudíž asi teda fakt nehoří. A jelo se dál.
V 10:22 začíná tiskovka, které se účastní Marek, Petr, Kateřina a Lucka. Mají ji na Staroměstském náměstí a přijíždí malinko pozdě. Růža a Franta převzali od Lucie organizaci akce u Rudolfina, kde už se začala shromažďovat spousta lidí.
Kolem poledne přijíždí za zvuků klaksonů Trajda v kabátě od Pavla Fuksy. Nejde ji přeslechnout, natož přehlédnout. Během dvou hodin se na pódiu vystřídali lidé, kteří nám popřáli štěstí, pogratulovali k nápadu expedice. Slovo měl ministr Karel Havlíček, dále pak jediný dosud žijící člen celé TKS1 Stanislav Synek, naši patroni hudebníci, ředitel Prim hodinek a další.
Ve 14:02 nás Praha vyprovodila naživo zpívanou hymnou operním pěvcem. Byl to silný okamžik, plný emocí, na který do teď všichni vzpomínáme.
Cesta po D1 utíká dobře. A to asi po 80 km, kdy si nás s Trajdou odchytla celní správa. V duchu dodělávek, málo spánku a radosti, že jsme po dvou letech odstartovali, jsme si zapomněli dobít mýtnou krabičku. (No jo, je to tak. To prostě nevymyslíš.) Pánové celníci se nám svěřili, že nás sledují a že doufali, že budou mít možnost nás zastavit. (…že bychom to celé udělali záměrně pro ně?) Tak jsem pokecali, zaplatili resty a jelo se směr náměstí Svobody v Brně – na naši poslední zastávku v Česku.
Marek v Bludičce jel napřed, což bylo jedině dobře. Díky našemu zdržení se náš příjezd zpozdil asi o hodinu. Markovo hlášení do Trajdy: „První ať vystoupí holky a začnou rozdávat samolepky. Já už u sebe žádný nemám a není na mě tak sexy pohled.“ A tak se i stalo.
Dnes je před námi ještě cesta do Bratislavy, kde máme zítra akci v produkci Molpir, u kterého budeme dnes i nocovat. Přidává se k nám pár lidí navíc, a to Slovák, kterého vezeme domů a sestra Kateřiny, Zuzka.
Je něco po desáté večer a jsme na místě.
Dan byl určen za „ženu dne“, a tak spal s holkama v ředitelně. Testovali jsme, kolik lidí se reálně vejde dovnitř vozu. Zmáčklo se nás tam devět. V kabině spal Petr na zavěšené síti, v nástavbě na posteli dnes spal Franta, Milan a Michal. Na zemi v uličce Jirka a v ředitelně Lucka, Evka, Růža a Dan/a pro dnešní noc.
Po chvíli přichází Marek. V ruce nese panáky a slivovici. Okno v ředitelně se vzápětí stává strategickým místem pro servírování a posouvání panáků dále do vozu. Děkujeme Marku. Připili jsme na jeho narozeniny a mysleli si, že jdeme spát. Po chvíli opět Marek přichází. Tentokrát nese moravské jitrnice.
Byl to dlouhý den plný zážitků. A stál za to!
Nálada lidí i posádky byla skvělá. Přišla i dakarská legenda Karel Loprais, který nás podpořil na naší cestě a společně s klukama a Hostinem pokřtili tatrovku na TRAJDU. Do toho začalo pršet, takže rovou dvojí křest – jistě pro štěstí.
Dnes nás opustili František a Eva, odjeli zpět domů a k expedici se připojí opět až později. Naopak nás svou přítomností obohatil David, který vyhrál soutěž na FB a má možnost se teď stát na týden členem TKS2. Zároveň za námi přijela rodina Petra Holečka a pojedou s námi několik týdnů.
Zítra máme vyrazit směrem Budapešť. Ještě před odjezdem se Dan pokusí zapnout automatický start elektrocentrály. Zároveň se kluci z Molpiru pokusí zprovoznit dvě z našich tří nezávislých topení v nástavbě, protože nám zlobí a nechtějí fungovat, ačkoli se tváří, že vše funguje tak, jak má.
Pondělí 24. 2. 2020
Milan hledá v bramborárně (rozuměj tajný prostor v podlaze v obytné části Trajdy) polohový ventil, který nám pomáhá jet rovně. Byť je nový, na pravé straně se nám rozbil. Docela se baví skládáním všech náhradních součástek zpět díry, trochu puzzle. Povedlo se na první pokus, až to Milana zaskočilo.
Než jsme vyjeli, přidal se k nám Lukáš, kluk z Bratislavy, který se chopil výzvy a do hodiny se k nám dostal, aby se stal na týden naším členem. Kluk, co jel babetou do Chorvatska (podobnou trasou jak první týden TKS2) a zpět, a to jen tak, protože se mu chtělo.
Dnes máme zastávku v Budapešti, kde máme tiskovku, na kterou jsme bohužel nedorazili včas. Marek s Kateřinou jeli v Bludičce, která jede svižněji, a tak dorazili na akci o něco dříve. Marek do doby, než dorazila Trajda, zachraňoval situaci povídáním o jeho cestovatelských zážitcích a o Petrových zkušenostech z Angoly. Po povídání se šlo podívat na Trajdu, která je skutečně velkým lákadlem pro každého, kdo ji vidí. V rámci propagace Česka bylo součástí akce i ochutnávání českého piva, tím jsme si symbolicky s Luckou přiťukli, dnes totiž odjíždí a připojí se až později ve Střední Asii.
Po deváté večer Milan obdržel telefonát od Marka, že Růža a jeden z kameramanů mají vystoupit z Trajdy, a to bez všech věcí. Tak vystoupili, vůz odjel a ti dva zůstali sami kdesi u dálnice. Vůbec netušili, co se bude dít.
Bludička je po nějakém čase vyzvedla a Marek vysvětlil situaci. Růža měla dostat bojový úkol, který bohužel nevyšel tak, jak měl. Jelikož Milan zavelel vystoupit bez věcí, tak si Jirka nevzal kameru. Bojový úkol se tedy změnil a šlo o nákup jídla na 3 dny. Docela je to překvapilo, tohle je potřeba si rozmyslet a spočítat, kolik je čeho třeba pro takovou bandu lidí. Naštěstí je v tom Marek s Kateřinou nenechali topit moc dlouho a pomohli a poradili. Přece jenom už ví, co a jak po těch letech cestování.
Jídlo nakoupeno a hurá na místo, které Kateřina našla jako vhodné a hezké ke spánku – najít místo nebylo pro dnešek náročné. V době internetů a aplikací. Ale o tom někdy jindy. Nechme jí ten moment slávy.
Úterý 25. 2. 2020
Dnes se vstávalo kolem osmé ráno, a to s pohledem na modrou hladinu Balatonu. Rozdělal se stůl, vytáhly se židličky, nachystala se snídaně v podobě švédského stolu – máme to ale holky šikovný. Michal vyzkoušel vodu v jezeře a prý dobrý, i když bylo pod deset stupňů.
V jednu hodinu jsme měli odjet, a to směr Slovinsko. Technické práce na voze se ale protáhly, a tak se odjelo později. Přineslo to s sebou i první neshody na cestě. Hodně práce, málo času, dodržování termínů, atd. Marek a Petr jsou každý jiný, jeden má procestovaný svět a snaží se dodržet časy a termíny, jet dle itineráře a druhý ví hodně o tatrách a snaží se ji dát do kupy tak, aby fungovala co nejlépe.
Dnes se sundaly dofuky u kol. Po Evropě jsou dobré silnice, na jejich využití ještě čas přijde.
Později se Michal s Danem nechali vyfotit před tatrovkou, aby jim mohl David udělat portrét, který už si Dan hrdě nosí za krytem telefonu. Cestování očividně probouzí estetické cítění. Co myslíš? (mrkni na fotku : )
Ještě než navštívíme další zemi, rozhodlo se, že Trajdu zvážíme. Lukáš s Davidem oprášili maďarštinu, nebo možná mongolštinu – kdo ví, jak se s místním dorozuměli (asi anglicky, nebo japonsky? – dle bloudění). Maďar jim poradil a popsal trasu, kudy na váhu. Poslal nás do jednoho kovošrotu asi 10 km vzdáleného. Tak jsme se tam tedy vydali. A to cestou, necestou, po poli – za Trajdou si to trajdala Bludička, která v tomhle terénu působila spíše jako Bludný Holanďan.
Po vážení jsme se vydali zpět na cestu. Měli jsme namířeno na Slovinsko poblíž Maribor, k nějakému jezeru, kam jsme dorazili až k večeru. Tentokrát místo až tak hezké nebylo, kousek u dálnice a spousta nepořádku kolem. Taková ta stinná stránka overlandského života, o které nikdo nemluví.
Začaly se chystat věci k vaření a poprvé se využila naše venkovní kuchyně. Milan udělal instruktáž, jak s ní zacházet, kde co otočit atd. Marek s Kateřinou nám společnými silami udělali čočku s párkem a vajíčkem, měli to fakt dobré. Vytáhly se židličky ven a sedělo se hezky v kroužku a jedlo se.
Středa 26. 2. 2020
Budíček byl mezi sedmou až půl osmou, počasí dnes nic moc, už v noci začalo pršet a pršelo v podstatě celý den. V noci docela mrzlo, takže nic moc. Začínáme pomalu pociťovat únavu z toho, jak moc nespíme.
Dneska se vyrazilo docela rychle a brzo. Snídaně se udělala více méně za pochodu, chléb, sýr, salám a zelenina. Jedlo se až za jízdy, ale jen v Trajdě. Bludička byla ráno o hladu, nějak se na ni v tom zmatku zapomnělo.
Cestování v obytňáku není jen o opravách vozu, je především o poznávání nových míst. Proto jsme dnes navštívili Postojnska jama, tedy Postojnské jeskyně. Jde o dlouhý krasový jeskynní systém (24 km) poblíž obce Postojna. Do roku 2012 byl označován za nejdelší slovinský jeskynní systém, prvenství tehdy získal nově objevený prostor v systému Migovec s délkou 25 km. Největší jeskynní systém, který existuje a o kterém víme, je v Kentucky a má přes 600 km, je větší než celé Slovinsko.
Po prohlídce jeskyně jsme jeli na místo konání zítřejší tiskovky, do Zagorje, kde nám Lucka domluvila parkování přímo u hasičské stanice. Úplně tam s námi nepočítali tak brzy, ale všechno jde, když se chce. Na místo se dorazilo kolem šesté, Trajda jako první, Bludička totiž špatně sjela, takže si cestu protáhla asi o půl hodiny.
Cestou nám pořádně sněžilo a podle předpovědi počasí mělo být v noci pod nulou, proto jsme byli rádi, že můžeme spát uvnitř hasičárny a ne ve stanech na střeše.
Chtěli jsme si uvařit těstoviny, jen nám chybělo pár surovin, tak jsme se vydali do obchodu na nákup. Peťa nám uvařila těstoviny s tuňákem. Teplé jídlo nestihlo v té kose ani vychladnout, jaký jsme měli hlad.
Konečně máme i příbory (abys byl v ději, příbory jsme zapomněli ještě v Česku převzít, takže jsme do teď jedli, jak jen to šlo – třeba vařečka je skvělá), sice plastové a nějaký se hned zlomil, no pořád lepší, než nic.
Kateřina nám v remosce upekla bábovku na snídani, už se na ni všichni těší. Nejvíc asi malá Kája.
Sprchy byly jedna dámská a jedna pánská, a tak, jak se někteří fakt těšili na horkou vytouženou sprchu, měli smůlu, zbyla na ně voda pouze ledová, jako v Balatonu. Ideální tak pro Michala.
Po takovém tom chvilkovém večerním mecheche se šlo spát. Petr s rodinou spali v Trajdě v ředitelně, Kateřina s Markem v Bludičce a zbytek – Růža, Michal, Jirka, Milan, David, Lukáš a Dan spali v místnosti u hasičů, kde měla být zítřejší prezentace.
Cenu za nočního pěvce získává Milan – rozuměj, že chrápe tak moc, že nepobíráme, že ho to samotného neprobudí.
Čtvrtek 27. 2. 2020
Vrchol kopce před námi byl zasněžený, slunce začalo vykukovat a vypadalo to na super den.
Dnes se od nás odpojil David, který se už musel vrátit domů na státnice, které má v pátek. Tak hodně štěstí.
Cesta nás dlouhá nečekala a my měli konečně čas něco pořádně natočit. Milan zacouval na kopec po polňačce, ať máme hezké záběry. Jirka a Michal natáčeli a Kateřina fotila. Sjeli jsme dolů a čekali, aby byla Bludička před námi. Bohužel jediný směr, který Bludička nasadila, bylo hlouběji do bláta. Tak kluci povyskakovali z tatry a snažili se Bludičku vyprostit. Pořád ten samý směr. Takže jsme museli nasadit těžší kalibr, hodili jsem Bludičce lano a vše bylo vyřešené.
Pak už šlo vše bez komplikací a kolem čtvrté Trajda s Bludičkou chytají poslední sluneční paprsky na parkovišti před fabrikou Adria.
O půl 5 se Dan s Milanem a Lukášem rozhodli přemístit couvací kameru, a to na zadní úložný box. Je půl 11 večer a Dan s Lukášem na tom ještě pořád pracují, dolaďují detaily.
Večeři jsme dnes měli společnou v nástavbě Trajdy. Expediční guláš (tím rozuměj jídlu, které se vaří z toho, co „dům dá“). Jirka je „chillař“ a má u sebe zásobu chilli, o které se rád podělí. Dobrod-Růža, to nejdříve musela otestovat na ruce. Což raději nedělej nebo alespoň použij před pusu jinou ruku, když kýcháš. Ono se vám to totiž všechno nahrne do nosu a není to úplně příjemný pocit, pálí vás až mozek.
Lukáš po nás všech umyl nádobí, takže moc děkujeme.
Naivně jsme si říkali, že dnes půjdeme spát brzy. Zase jednou to nevyšlo. Výherci pro venkovní spaní v té kose jsou Jirka, Michal, Lukáš a další stan čekal na Radka z Kobitu a jeho kluky, kteří se k nám na několik dní také připojí.
Pátek 28. 2. 2020
Stany na střeše přes noc zamrzly, byla vážně kosa. Ranní káva byla tedy o to lepší, plus noví cestovatelé s sebou přivezli domácí bábovku. Ta bohužel nebyla pro všechny, ti nejmenší měli očividně největší hlad a snědli „příděly“ ostatních.
Do fabriky Adria jsme nakonec nešli. A to z důvodu chřipkového období. Škoda, na exkurzi jsme se těšili.
Vyrazili jsme na nákup jídla. Kateřina s Petrou udělaly malý seznam, co by se mohlo koupit. Milan s Lukášem si rychle nakoupili a vrátili se zpět k tatře.
Růža, Jirka, Dan, Michal a Petra s dětmi dělali velký nákup pro účastníky expedice, snažili se to vymyslet na tři dny pro 16 lidí, tak uvidíme, jak se jim to povedlo. V krámě strávili asi hodinu a utratili zhruba 115 euro. Není to úplně sranda.
Po návratu z obchodu nám Michal s Danem uvařili víceúčelovou krupicovou kaši, moc jsme nesnídali a měli jsme docela hlad. K míchání použili i vrtačku Bosch. Hodí se všechno.
V mezičase, kdy se nakupovalo, se Lukáš s klukama snažili opravit baterky, dali tam balancér, který byl na jiných bateriích. Správně by tam měly být dva, no máme jen jeden, tak ho musíme přehazovat.
Sobota 29. 2. 2020
Po osmé hodině jsme se vyhrabali z postele, začali pomalu vše uklízet. Milan s Michalem nám chtěli připravit snídani v podobě míchaných vajíček s cibulí a k tomu chléb. V průběhu vaření nám došel v tatře-polní kuchyni plyn, takže snídani dokončil Marek na mini sporáku v Bludičce. (Kde už plyn mimochodem také není.) Najedli jsme se uvnitř tatry a před devátou přejeli k obchodnímu centru, kde jsme vystavili vozy. Marek, Petr a Kateřina šli na tiskovku.
Dan přišrouboval startovací baterii k elektrocentrále, aby nám tam nelítala a s Lukášem přemýšleli, jak spouštět elektrocentrálu na dálku, aby se pokaždé nemuselo ven. Také jsme docela hodně obdivovali, jak stojíme rovně po spravení torzní tyče.
Aby na nás nemuseli čekat celý den v obchoďáku, vydal se Radek s klukama na Plitvická jezera. Vody tam bylo po málu a v létě to má asi větší kouzlo, ale i tak si to tam prý užili.
Cestou k jezerům jsme se zatavili ve městě Karlovačka a šli se mrknou do muzea o ani ne tak dávných bojích v tehdejší Jugoslávii. Muzeum je obestavené skleněnou stavbou, což je architektonicky zajímavé. O to ale zajímavější byl pak pohled na domy ve městě, ve kterých jsou stále díry po střelbě.
Bludička jela napřed a mrkni jsme se tak na vodopády a ještě za posledních slunečních paprsků stihli i vyhlídku na Plitvická jezera.
Neděle 1. 3. 2020
Dnes se vstávalo brzy, a to šest hodin. Máme před sebou naplánován dlouhý přejezdový den. Rozloučili jsme se s Kateřinou a s Lukášem, kteří se vraceli zpátky domů. Kateřina se na expedici bude střídavě připojovat a Lukáš se k nám chce přidat příští rok na americký kontinent.
Je sedm hodin a Trajda s Bludičkou jsou připraveny na cestu. Zastavovali jsme se na starém vojenském letišti na hranicích Chorvatska s Bosnou a Hercegovinou. Tam jsme prolezli staré letadlo a zkusili na runway, jak rychle dokážeme jet z nuly na sto. Výsledek je cca minuta a půl.
Mířili jsme si to do národního parku Una, kam nás prvním vjezdem pustit nechtěli kvůli výšce auta. Trajda má skoro 4 metry. Tak se jelo jinudy, a to přes nějakou vesnici, kde to byl hezký off-road zážitek.
Největším lákadlem parku Una je bezesporu kaňon řeky Uny s vodopádem Štrbački buk vysoký 24 metrů. Na něj je se množné podívat z dřevěného chodníku. Radek nám vyprávěl, jak tam v létě lidi raftují a z vodopádu hážou rafty dolů a z těch 24 metrů skáčou.
Čerstvé zážitky můžeš získat e-mailem. Snadno a zdarma.
Díky tomu budeš vědět co se děje, jak expedice probíhá a co právě zažíváme. A kdo ví, třeba tě zaujme a přidáš se k nám.