Na svých zahraničních cestách rád porovnávám kvalitu, respektive nekvalitu místních cest.
Při přechodu tanzansko-zambijských hranic tak moje srdce zaplesalo. Tanzanská strana byla pokrytá vcelku obstojným asfaltem, ten však na zambijské straně zcela zmizel. Silnice či spíše cesta se změnila na písčito-hlinitou, zvířený prach létal vzduchem a člověk si přišel spíše na Divokém západě než na hlavní tepně spojující dvě africké země.
Jelikož jiná cesta do 1.000 kilometrů vzdáleného hlavního města Zambie (Lusaky) nevedla, tak jsme se na ni vydali a začali si užívat první kilometry v nové zemi.
Po ujetí několika desítek kilometrů začal na cestě sporadicky přibývat asfalt, který však měl několik zásadních nevýhod. Šířka silnice sotva pojmula jedno nákladní auto, krajnice navíc nebyly zarovnané, jak je tomu zvykem u nás v Evropě, ale asfalt byl jaksi náhodně odlit a krajnice byly celé okousané. Výškový rozdíl mezi hranou asfaltu a podkladem navíc často činil desítky centimetrů.
Aby toho nebylo málo, silnice často obsahovaly obrovské díry, které bylo nutné objíždět do protisměru, případně bylo nutné přejet krajnici a zcela sjet ze silnice.
Míjení se s protijedoucími kamiony tak bylo vždy napínavým zážitkem a podle toho, co jsme cestou viděli, občas se silnicí měli problém i další řidiči. Během týdne, co jsme putovali Zambií jsme narazili na nejeden kamion, který na nekvalitu silnice doplatil převrácením na bok.
Po zhruba 4 hodinách jízdy po šílených silnicích jsme zajásali. Na silnici se totiž začaly objevovat zábory a za nimi stáli silničáři opravující díry. K našemu zděšení se ale jednalo o opravy typicky africké.
Hluboké díry byly totiž zasypány hlínou, a to bez dalšího zpevnění. Stačí tak počkat na průjezd několika kamiónů, jeden větší déšť a díry bude potřeba opravit znovu…
Zhruba třetí den jízdy po velmi nekvalitních silnicích se před námi, respektive před Markem, objevila dvouproudová silnice s přesně nalajnovanými čárami a povrchem, za který by se nemuseli stydět ani čeští silničáři. Značka upozornění na maximální rychlost ukazovala 60, Marek tedy sešlápl plyn a…
Byl po cca 500 metrech jízdy zastaven místní policií za překročení rychlosti.
Přistoupivšího policistu zkoušel Marek obměkčit svými klasickými hláškami: „We are tourists“ a „We are making a movie“. To na příslušníka zambijské policie příliš neplatilo a ihned Markovi nakázal: „Park your car here“, Marek zkusil kontrovat svým „I dont want a park“, to ale také překvapivě nezabralo :-).
Jak se Marek od policistů dozvěděl, na silnici, kde jsme se zrovna pohybovali platí snížená rychlost na přechodech pro chodce, a to na čtyřicítku. A policisté samozřejmě stáli pár metrů za přechodem a vybírali.
I když by ani sám Marek nevsadil na to, že pokutu platit nebude, policista nakonec ustoupil a nechal nás jet dále bez pokuty.
Jak tušíte správně, nebyly. Když jsme se několikrát vydali mimo hlavní tah vedoucí z Tanzánie do Lusaky, a to za vodopády nebo za místní kulturou či na přespání, části asfaltu zmizely úplně a jezdili jsme výhradně po hlinito-písčito-kamenitých cestách.
A když píšu kamenitých, tak rozhodně nemyslím pár oblázků občas poházených po cestě, ale velké a ostré kameny, které nechaly na pneumatikách Trajdy značné šrámy.
S písčitými vedlejšími silnicemi mají problém i místní, o čemž jsme se přesvědčili ve chvíli, kdy si Marek všiml auta, které sjelo ze silnice a s jehož vyproštěním si místní nevěděli rady. Otočil tedy Trajdu s tím, že zkusíme auto pomocí navijáku vytáhnout. Když jsme přijeli na místo, vyhodnotili jsme, že bude stačit hrubá lidská síla a společnými silami jsme auto nakonec na silnici vytlačili.
V hlavním městě se k našemu údivu nacházely silnice hodné metropole: více proudé silnice s hladkým asfaltem a rovnými čárami.
Když jsme se místních ptali, kde se asfaltové silnice v Zambii berou, bylo nám sděleno, že za ně vděčí Číně a Indii. Tedy dvěma vládám, se kterými zambijská vláda podepsala smlouvy o dodávce nerostných surovin, a to výměnou za vybudování místní infrastruktury.
Jak jsem si ověřil v několika asijských a teď i afrických zemích, až si zase budu stěžovat na tu malou díru na silnici, kterou objíždím každé ráno cestou do kanceláře, vzpomenu si na zambijské cesty bez asfaltu a silnice plné děr zasypaných pískem a jen se utvrdím v tom, v jak krásné a rozvinuté zemi si tady žijeme ?
Josef Kroupa, člen týmu expedice TKS2
Fotografie: Josef Kroupa
Čerstvé zážitky můžeš získat e-mailem. Snadno a zdarma.
Díky tomu budeš vědět co se děje, jak expedice probíhá a co právě zažíváme. A kdo ví, třeba tě zaujme a přidáš se k nám.