Tatra kolem světa 2 (TKS2) je projektem, který pomyslně navazuje na výpravu z konce 80. let, která ovlivnila nejednoho cestovatele. Mimo to je TKS2 koncipovaná jako „otevřená expedice“ a během několikaleté cesty kolem světa se na palubu na určitý čas mohou připojovat lidé, kteří si takto mohou vyzkoušet reálný expediční život. Letošní druhá část cesty odstartovala v Africe a je za námi několik etap této části výpravy. Podle reakcí a dotazů je patrné, že veřejnost zajímá, jak to na palubě Trajdy (T815) chodí a jaké jsou názory a pocity lidí, kteří se stali členy týmu TKS2. I proto jsme se rozhodli pro tuto rubriku, ve které se čtenář dozví něco dalšího ze zákulisí, a to očima i slovy členů výpravy.
Čech obecný, který je starý 42 let, má rodinu – manželku a dva kluky. Pracuje jako servisní technik v IT, je mírné povahy a svůj životní postoj staví na kamarádství a spolupráci. Rád cestuje, chodí po horách, ale až do své účasti v expedici TKS2 si vystačil pouze s Evropou.
Mám příjemný pocit naplnění. Před časem jsem si něco naplánoval a ono se to nakonec povedlo. Cesta k uskutečnění plánu nebyla krátká a ani jednoduchá. Ale tím větší mám radost ze splněného snu.
Před očima mám vzpomínku na teplý večer u jezera v Národním parku Murchison Falls. Seděli jsme u ohýnku, kolem koncertovaly žáby, z jezera se občas z dálky ozval hroch. Kolem byl klid, nad hlavami nám svítil měsíc a od něj nalevo souhvězdí Jižní kříž. Prostě nádhera. (Ostatní členové se u ohýnku o něčem dohadovali, přeli, jako by ani nevnímali kouzlo toho místa. Asi jsem je měl upozornit, že to opravdu stojí za to. Teď mě trochu mrzí, že jsem to neudělal.)
K expedici jsem se připojil na dva týdny. To je poměrně krátká doba na to, aby se člověk naučil něco zásadního. Spíš jsem se ještě víc utvrdil v přesvědčení, že každá nesnáz má své řešení, vytrvalost se vyplácí a spolupráce týmu lidí, kteří se předtím vůbec neznali, je možná a přínosná.
Byl to můj první kontakt s Afrikou. Ve svých skoro 42 letech jsem poprvé opustil Evropu a měl možnost alespoň trochu poznat stát jiného kontinentu. Mnohdy to bylo doslova ohromující. Díky této cestě už nikdy nebudu Afriku vnímat tak jako dřív.
A samozřejmě jsem také získal kontakty na pár fajn lidí ať už v Čechách nebo Ugandě.
Asi bych sám sobě řekl: „Ničeho se neboj, zvládneš to s přehledem! Víc ti prozrazovat nebudu, nech se překvapit! Ale jestli najdeš v krosně jen trochu místa navíc, vezmi si s sebou ten lepší dalekohled. A pro jistotu ještě jednu lahev slivovice a taky nezapomeň na utopence pro kameramana Jirku!“
Asi bych trochu váhal a zamýšlel se nejprve nad povahou toho konkrétního člověka. Myslím, že velikou roli hraje vnitřní nastavení osobnosti. Během naší etapy byla část posádky částečně zklamaná a částečně rozzlobená. Já jsem je chápal, ale jejich pocity nesdílel. Průběh cesty je do značné míry nepředpověditelný. Kdo přijede s představou, že navštíví všechna turisticky významná místa v zemi, kdo nepřijme filozofii cesty, bude nutně rozčarován. Snad proto, že jsem si to v hlavě srovnal dávno před odjezdem, jsem byl naprosto v pohodě.
Jedna vzpomínka z Karlova dětství: Je neděle ráno a já sleduji v televizi pořad Studio Kamarád. Právě tam běží krátká reportáž o chystané expedici Tatra kolem světa. Dětským divákům představují krásný stříbrný náklaďák, jeho útroby a plán cesty. Bělovlasý Petr Bárta právě zdvihá nějakého kluka nad hlavu, aby se mohl podívat do kabiny řidiče. „Tak co? Nechtěl bys jet s námi?“ Zeptá se pan Bárta, když klučinu postaví zpátky na zem. Kluk kývá hlavou, že ano. Může být starý jako já. „To by ses musel napřed zeptat doma, jestli by ti to vaši dovolili!“ Zní Bártova odpověď. Mám oči navrch hlavy! To by bylo něco, vyrazit na 2 roky s Tatrou kolem světa!
Ta touha mi zůstala. A teď po 34 letech jsem si tento dětský sen alespoň částečně splnil. Jsem za to rád.
Děkujeme za rozhovor i ta společný kus expedice
Čerstvé zážitky můžeš získat e-mailem. Snadno a zdarma.
Díky tomu budeš vědět co se děje, jak expedice probíhá a co právě zažíváme. A kdo ví, třeba tě zaujme a přidáš se k nám.