Erik Hutter a jeho cesta s TKS2

Tatra kolem světa 2 (TKS2) je projektem, který pomyslně navazuje na expedici z konce 80. let, která ovlivnila nejednoho cestovatele. Mimo to je TKS2 koncipovaná jako „otevřená expedice“ a během několikaleté cesty kolem světa se na palubu na určitý čas mohou připojovat lidé, kteří si takto mohou vyzkoušet reálný expediční život. Letošní první etapa je za námi, její průběh byl jiný, než se původně plánovalo, ale tak tomu letos bylo u mnohých projektů, a to díky pandemii spojené s novým typem viru. Podle reakcí a dotazů je patrné, že veřejnost zajímá, jak to na palubě Trajdy (T815) chodí a jaké jsou názory a pocity lidí, kteří se účastnili letošní části výpravy. Rozhodli jsme se proto pro další rubriku, ve které se čtenář dozví něco dalšího ze zákulisí, a to očima i slovy členů výpravy.

 

Erik Hutter

Jak bys s odstupem času zhodnotil svou účast na expedici?

Svou účast bych zhodnotil v první řadě jako krátkou Nejradši bych tam byl celou expedici, ale i oproti předcovidovému plánu jsem nakonec letos byl kratší dobu, než jsem původně chtěl. Navíc nám rozlet do světa velmi zkomplikovalo plošné uzavření prakticky všech zemí, takže jsme ani nemohli z Íránu smysluplně pokračovat nikam dál a museli se nuceně vrátit o dost dřív domů. Na druhou stranu jsme Írán projeli o dost více křížem krážem a viděli mnoho míst zcela bez turistů, což by bez covidu nebylo, takže vše má nejen mínusy, ale i plusy. Každopádně to byla dobrodružná, objevná i zábavná jízda

Na co nejraději vzpomínáš?

Na co vzpomínat, je rozhodně dlouhý seznam. Vzpomínám v každém případě na krásy přírody, skvělé vysoké hory a strmá údolí, jízda úzkými členitými serpentinami v nich a parádní výhledy do kraje, horské říčky a vodopády, krásy různých druhů pouští stejně jako všelijaké proměny krajiny co pár kilometrů. Rýžová políčka a lány kukuřice střídající nehostinnou pustinu, kde občas hledaly trochu potravy jen osamělá stáda koz a ovcí, případně sem tam nějaký velbloud a hned o kus dál všelijak tvarované kopce a hory nebo pouště střídající palmové oázy.
Fajn bylo taky s lidma na palubě, většinu času pohoda i legrace, a to často i ve vypjatějších okamžicích. Rád vzpomínám na náhodná setkání s místními obyvateli, zejména v odlehlých vesničkách a taky na náhodně objevená krásná zákoutí přírody, o nichž jsme předem nevěděli. Trochu rozporuplný, nicméně nezapomenutelný zážitek byl rozhodně i Perský záliv a koupání v něm, kdy teplota vzduchu stoupala k padesáti stupňům a voda tuším ke čtyřiceti Tam nám pobyt obohatili v noci kolem nás pobíhající štíři a ráno zas nečekaná návštěva stáda divokých koní, kteří se nás rozhodli na pobřeží velmi zblízka prozkoumat a očichat

 

Máš pocit, že tě expedice něco naučila? Pokud ano, tak co?

Dlouhodobě zastávám názor, že všechno a všichni nás něčemu učí, i když si to třeba v řadě věcí ani neuvědomujeme. Pro mne je největší přínos cestování obecně fakt, že si díky němu neustále rozšiřuji obzory, objevuji nové věci a poznatky, nové úhly pohledu na různé životní výzvy i zažité přesvědčení nebo návyky o fungování světa a lidí v něm včetně mě. A z konkrétního praktického hlediska jsem se třeba naučil, jak snadné je zapadnout na zdánlivě pevné cestě u solné pláně a jak složité a zdlouhavé může být v praxi pod silně pražícím sluncem následné vykopávání a vyprošťování velkého těžkého auta

Přinesla ti účast na expedici něco dalšího?

Expedice mi znovu připomněla, že všude na světě jsou lidé upřímní, hodní, přátelští a milí, stejně jako se najdou lidé negativně naladění nebo pokrytečtí, kteří říkají něco jiného, než dělají a že je jen na každém z nás si udělat život takový, jaký ho chceme žít. Stejně tak mi znovu oživila, že všude je takzvaně “chleba o dvou kůrkách” (i když zrovna ten iránský kůrky nemá ) a že výše majetku nijak neurčuje míru, jak šťastný život člověk žije. Potkali jsme řadu lidí chudých, z našeho evropského úhlu pohledu i extrémně chudých, kteří zářili spokojeností a štěstím, chovali se k nám velmi srdečně a přátelsky a rádi se dělili i o to málo, co mají. Stejně tak jsme měli možnost nahlédnout i do životů lidí bohatých až velmi velmi bohatých, kteří ne vždy měli v očích ten stejný lesk a záři spokojenosti a upřímného štěstí.

 

Kdybys teď (s aktuálními zkušenostmi) potkal svoje “březnové já” chvíli před expedicí, co bys sám sobě poradil? Co bys sám sobě poradil co se týče balení na expedici, přípravy, očekávání, vnímání, přístupu, čehokoli dalšího..?

Rozhodně bych si poradil zabalit méně věcí Pokaždé, když někam cestuju, zjistím, že toho zbytečně táhnu víc, než je třeba Jinak vzhledem k tomu, že jako obvykle i teď jsem jel v nastavení “očekávej nečekané” a bral jsem věci tak, jak jsou, ať už byly příjemné, zábavné, zajímavé, objevné nebo třeba občas i ne úplně příjemné, nic bych na tom neměnil. O tom je podle mne kouzlo objevování cizích krajů na vlastní pěst, nikdy se nedá připravit na všechno a očekávat vše, co se může přihodit. V tom je podle mne právě to dobrodružství a trochu jiný rozměr expedice oproti běžným zájezdům, a i díky tomu člověk zažije a objeví daleko víc.