Deníček 20. – 30. července 2020

Minule jsme si řekli o tom, jak výprava Tatra Kolem Světa 2 (TKS2) navštívila jednu z nejvýznamnějších památek Íránu, a to pozůstatky starověkého města Persepolis. Dalším bodem itineráře je aktuálně Perský záliv, kam posádky obou našich vozů dorazily ve druhé polovině července.

Zhruba 300 kilometrový přejezd k Perskému zálivu utekl příjemně, díky výkonným klimatizacím od Molpir bez návštěvy Fata morgány, teploty na jihu země stoupají k padesáti stupňům Celsia a i teplota vody byla dle slov Toma: „horká, jako kafe“. DressCode v Íránu je pro ženy jasný, a protože na palubě Trajdy (T815) a Bludičky (obytný vůz Adria) s týmem jely i dvě dívky, muselo se myslet i na ně – ženy musí být zahalené, jediné, co může být vidět jsou palce na nohou, dlaně a obličej, přes vlasy a krk je nutné mít šátek (hidžáb). Holky z toho radost tak úplně neměly, přece jen se jít vykoupat v oblečení není pro nás Evropany zcela běžné. V rámci společné dohody TKS2 se všichni členové týmu chovají v daných zemích jako „na návštěvě“, tedy že se řídí místními zvyky a nejdou hlavou proti zdi. Takže hurááá do vody.

Takovou zajímavostí může být třeba i fakt, že před několika lety byli místní obchodníci vyzváni teheránskou policií, aby všechny dámské figuríny ve výlohách měly na sobě právě zmíněný hidžáb. A to i přes skutečnost, že figuríny v Íránu jsou mnohdy oděné stejně odvážně jako třeba právě v Evropě.

Cestování velkým obytným autem má tu výhodu, že tým může strávit noc prakticky kdekoli, třeba na opuštěné pláži poblíž Ománského zálivu. Ráno po probuzení se tak našim sedmi cestovatelům naskytl pohled na azurově modrou vodní hladinu. Ranní atmosféru pak ještě podtrhnul příchod několika divokých koní.

Vysoké teploty jsou skutečně úmorné, a tak se tým TKS2 vrací zpět na sever, kde jsou teploty o cca deset stupňů nižší. Podle místních je letos skutečně abnormální teplo, takové teploty si mnozí prý nepamatují.

Pouště nedaleko města Kermán přináší mnoho příběhů, jeden takový tým TKS2 zaujal, a tak si výprava udělala zastávku v Bagh-e Sangi – volně přeloženo “Kamenná zahrada”. Jde o příběh, který se odehrával od roku 1961 a pojednává o neslyšícím muži, který vlastnil kus půdy, kde se nyní nachází ona “Kamenná zahrada”. Muž se jmenoval se Darvish Khan Esfandiyarpour. Darvish se nechtěl účastnit pozemkové reformy tehdejší doby. Jako klidný protest proti tomu od roku 1961 začal věšet kameny, některé jsou o váze skoro 100 kg, na suché větve. Přestože o svůj pozemek přišel, místo dostalo nový rozměr, a to, že při každé významné události přibude do Kamenné zahrady další kámen.

Darvish Khan Esfandiyarpou zemřel v úctyhodném věku 90 let a byl pochován ve své zahradě.
Tato zahrada přináší každému, kdo ji navštíví, možnost se zamyslet nad svým životem a tím, co v životě dosáhl a čeho dosáhnout chce.

Cestou z horkého jižního Íránu se členové expedice Tatra Kolem Světa 2 (TKS2) zastavili na solné poušti Lút (Dašt-e Lút). Nejen díky své rozloze, jde o 25. největší poušť světa, ale i díky svým „oázám“ byl kus této písečné části světa zapsán v roce 2016 na seznam UNESCO.

Když se po poušti proháněla kola našich dvou vozů, nešlo o Fata morgánu – přestože zde před 15 lety byla naměřená teplota vyšší 70 stupňům Celsia, před očima našich cestovatelů se objevila vodní plocha, známá jako Lake of kalout. Pouště jsou vnímány jako spirituální místa, kde je člověk otevřený celému světu – nemá se zde totiž kam schovat, a tak není divu, že pohled na klidnou hladinu jezera uhranul celý tým TKS2.

Cesta zpět do Teheránu byla o poznání svižnější než cesta na jih. Posádka se obměnila, s týmem se rozloučil po měsíci Fanda. Na jeho místo za „kulatou lopatu“ usedá náčelník výpravy Marek, který jede s myšlenkou, že 26. července má naplánovaný svůj let i Tomáš, který se na palubu Trajdy připojil jako jeden z první desítky dočasných členů. Po společné večeři jsme se s Tomem rozloučili a přejeme mu šťastný let a i návrat domů.

Přejezd od pouště Lút do Teheránu byl téměř 1.630 kilometrů, takže se jelo prakticky přímo, aby se vše stihlo tak, jak se stihnout mělo. Aktuálně má tým před sebou servisní dny, a to v servisu vozů Tatra, se kterým se seznámil pár dní po svém příjezdu do této země Orientu. Mimo servis vozů proběhne i „servis“ všech členů naší posádky, písku a horkých dní bylo v posledních týdnech skutečně hodně.

28. července se od týmu oddělila i Táňa a zbylí čtyři dobrodruzi (Eva, Jiří, Erik a Marek) se společně s Amirem/Mirkem – vzpomínáte si na návštěvu sirkárny, kde TKS2 provedl Čechoíránec? Tak právě s ním se tým vydal kousek nad Teherán do národního parku Lar, kde společně strávili dva dny. Díky všudypřítomné zeleni, jezerům a vodopádům se zde po zhruba měsíci všichni příjemně „aklimatizovali“.

V parku se parta našich dobrodruhů setkala s chovatelem hus, který se živí touto prací, která je v jeho rodině už po celých 300 let. Každé léto je v parku společně se svou dcerou a starají o svá stáda. Na zimu se pak vrací zpět do Teheránu. „Pohostinnost k Íráncům patří neodmyslitelně, stejně jako k muslimskému náboženství. Pohostit cizince, pozvat ho k sobě domů, to je něco co, mu nakazuje korán, někdo se toho řídí, protože musí, ale čím hlouběji do útrob přírody a dál od měst zavítáme, tím je pohostinnost přirozenější a je cítit, že dělá lidem radost a vychází z jejich srdcí, ne z jejich náboženství” popisuje toto setkání Marek.