Deníček 17. 8. – 4. 9. 2020

17. srpna – 4. září 2020

Okruh severovýchodem Íránu pokračuje a tým expedice Tatra Kolem Světa 2 (TKS2) se přesouvá do druhého největšího města islámské republiky, do města Mašhad (volně přeloženo: Město mučedníků). Zvláštností a dost možná i dominantou tohoto města je jeho střed, a to mešita Imam Reza Shrine, kterou lze považovat za „Mekku“ šíitských islamistů. Díky ní běžně do města ročně zavítá více než 100 000 poutníků.

Mimo tuto mešity je ve městě obrovský bazzar, kam se tým TKS2 zašel také podívat. Mimo blyštivé šperky s tyrkysem, koberce a látky se zde dá vcelku výhodně pořídit i „Červené zlato Íránu“, tedy šafrán. Jeho léčivé účinky jsou už po desítky let podložené a byly známé již před mnoha stovkami let. Na jejich léčivou sílu věřil i Alexandr Veliký, který si velice rád do své lázně přidával šafránové čnělky, které mu rychleji celily šrámy z bitev.

Po návštěvě města Mashhad se parta cestovatelů z expedice TKS2 přesunula ke břehům největšího bezodtokého jezera, tedy ke Kaspickému moři. Zde strávila noc a po několika nechtěných hltech slané vody se tým pomalu přesouvá do hor v provincii Mázandarán, kde je jejich doslova styčným bodem vrchol hory Alam-Kuh.

Po odbočení z města se silnice začaly měnit na nezpevněné cesty, po kterých mnoho vozidel očividně nejezdí. A protože hora Alam-Kuh patří ke „třemtisícovkám“, cesty začaly nejdříve pozvolně stoupat a postupně se proměnily na strmé kopce plné zatáček a serpentin. Expediční Trajda (T815) neměla problém vyjet do kopců a díky nanotechnologiím přidaným do nafty ji ani kyslík nechyběl. Náročnější jízdu do kopců pociťovali kameramani týmu – Eva a Jirka, kteří jeli v Bludičce – obytný vůz s náhonem pouze na předek, některé úseky cesty byly skutečně prudké. Bod zlomu přišel zhruba v polovině cesty Alamut SeHezar Rd., kdy se pod kola Bludičky dostal velký kámen, který se zaklínil pod vozem. Nebylo možné jet dál a hrozilo protržení pneumatiky. Za pomoci heveru, lopaty a šikovných rukou se po několika minutách Bludička opět dravě žene do kopců.

Před setměním tým TKS2 parkuje oba své vozy na nádherném místě kousek od horského sedla Alam-Kuh ve výšce téměř 3.200 m. n. m. Jsou nad mraky, obloha je tyrkysově modrá a je to půl roku, kdy expedice odstartovala z Máchova kraje.

V noci teploty klesly ke čtyřem stupňům a část posádky se tedy raději ze střešních stanů přesunula dovnitř Trajdy, kde se dá rozložit postel a je možné si přitopit nezávislým topením, které má rovnou čtyři okruhy.

Ráno byly oba vozy doslova zahalené mlhou, nebylo vidět více než na metr. Stejně tak tomu bylo i několik kilometrů jízdy, kdy se po přejetí horského sedla sjíždělo zpět do nížiny. Po cestě byla naplánována zastávka u vodopádu, ale nikdo z týmu si nebyl jistý, jestli se padající vodu nemine.. Zbývají ještě „dvě zatáčky“ a co se nestane, v tu chvíli se mračna i mlha protrhávají a posádce TKS2 se naskýtá pohled na azurově modré nebe, které se tyčí nad horskými vesničkami a pastvinami.

Místo posledního WildCampingu bylo to u jezera Ovan, poblíž města Zandžán. Jak se to už ale sem tam stává, k jezeru nebylo možné Trajdou ani Bludičkou dojet, cesta byla zasypána kamením. Naštěstí kousek přes silnici byl vcelku rovný plac, kde si tým TKS2 udělal zázemí.

Termín odletu Iva, Roberta a Kateřiny byl ve čtvrtek 27. srpna, a tak se všichni společně přesunuli do hlavního města Íránu, kde byl ještě jeden k „dobru“, aby se mohl udělat výlet nejen na bazzar, ale i na horu Tochal, která je během zimy hojně využívána lyžaři.

Po odletu tří členů se zbylá posádka přesunula několik kilometrů za Teherán, kde měla nabídnuté zázemí od íránských přátel, kteří týmu byli nápomocní i ve tvorbě itineráře a s vyřizováním potřebných dokumentů. Tento íránský přítel se snažil týmu pomoci při opětovném prodloužení víz, bohužel to se nepodařilo, a to ani při žádosti o výjimku kvůli vozům, kterými se do země vjelo.

Z více zdrojů, včetně ambasády ČR v Íránu, bylo posádce týmu TKS2, která se aktuálně skládá ze čtyř osob: Marek Havlíček, Eva Šlosarová, Jiří Dvorský a Erik Hutter, doporučeno okamžitě odcestovat ze země.

„O prodloužení víz jsme zažádali v úterý – zamítnuto. Zamítli mám i výjimku, že tu jsme s auty a nemůžeme s nimi opustit Írán. Požádali jsme o pomoc naše partnery, ambasády, našeho patrona ministra Karla Havlíčka. Všichni usilovně pracovali na možnostech a během několika hodin se objevilo několik cest, jak se dostat do pátku 4. září, kdy nám končí víza, z Íránu.
Z několika variant se tým rozhodoval pouze ze dvou, varianty jet přes Afghánistán nebo severní Irák v týmu po dohodě rovnou zamítli. V úvahu zůstaly možnosti – poslat vozy po Kaspickém moři do Ruska a v době, kdy se budou plavit žádat o Ruská víza, nebo se pokusit sehnat víza do sousedního Ázerbájdžánu, tam strávit dva týdny v karanténě a pak na zimu odjet domů do Česka.

„Dostala se k nám informace, že je možné poslat auto lodí, ale musíme být za 11 hodin v 350 km vzdáleném přístavu a stihnout vše zabalit, připravit atd. Vedle toho jsme stále řešili možnost dostat se do Ázerbájdžánu. Po příjezdu do přístavu se vyvrátila informace, že loď vyplouvá dnes. Nikdo nám neřekl jméno lodi, datum, kdy by loď odplula, měli jsme pouze předat klíče od aut, a to dvěma klukům a k tomu X tisíc dolarů za přepravu. Vedle toho možnost dostat víza do Ázerbájdžánu takto narychlo se zatím nepotvrdila. Počítáme kilometry a časy a dle nich se rozhodujeme. Varianta „Ázerbájdžán“ nemá žádné přislíbení ani záruku, jde jen o možnost.

Varianta nechat obě auta v přístavu, zaplatit za přepravu a získat co nejvíce dokumentů k předání i poslání auta se ve finále zdá být nejlepší.

Ambasáda i íránský přítel týmu se zavazují, že udělají vše, aby se auta v pořádku nalodila a dostala do Ruska. Přísliby pomoci se zdají být optimistické. Rychlé vyřízení dokumentů včetně platby, zavolat taxi a svižnou jízdou se tým přesouvá na letiště do Teheránu, odkud letí po půlnoci letadlo do Prahy,“ popsal situaci náčelník a spoluzakladatel výpravy TKS2 Marek Havlíček.