Deníček 13. – 16. srpna 2020

K Tatře Kolem Světa 2 se připojila nová parta cestovatelů, která bude na palubě dle plánu necelých dvacet dní. Marek Havlíček, náčelník výpravy, se na to důkladně připravil a vytvořil nabitý itinerář. Co všechno jsme zatím zažili, co viděli a jaké jsou naše čerstvé dojmy z prvních dní na cestě?

V neděli 9. srpna se tři z nás (Ivo, Robert a já – Kateřina) dověděli, že nám byla schválená víza do Íránu a že už jen stačí předložit negativní výsledek testu na Covid-19 a můžeme ve středu 12. srpna odpoledne vyrazit za dobrodružstvím spojeným s expedicí Tatra Kolem Světa 2 (TKS2). Vše se událo skutečně narychlo, ale všichni žijeme heslem, že když něco skutečně chceme, vždy se najde cesta. „Rozhodnutí, že pojedu padlo už dávno, takže v tom nebyl problém. Jediné co, tak jsem spal v posledních dnech před odjezdem tak tři hodiny, abych vše nahnal v práci. Írán je zajímavá destinace, a protože jsem se tak rozhodl, tak jsem jel,“ popsal svůj odjezd Ivo. „Bylo to hektické, doslova pekelný, zleva doprava, všichni mě tepali a pak jsem odjel,“ dodal Robert.

Všichni tři jsme se potkali v Praze na letišti. Cesta ubíhala příjemně a než jsme se nadáli, byli jsme v Teheránu. Celní kontrola, víza a vše ostatní proběhlo taktéž prakticky bezstarostně. Už jen směnit peníze, díky čemuž se z nás stali doslova milionáři. Íránská měna (rijál) má nejnižší bankovku v hodnotě 10.000 rijálů. (korekce: bankovka s nejnižší hodnotou je “pouhých” 5.000 rijálů. Díky Tome za upozornění.))

První den, tedy čtvrtek 13. srpna, se nesl v duchu aklimatizace, a protože jsme všichni spali tak možná ty tři hodiny, jak řekl Ivo, rozhodli jsme se pro prohlídku íránské metropole. Naše kroky směřovaly k místnímu bazaru, kde jsme si nakoupili nejen šafrán. Po menší prohlídce města se šlo společný oběd, po kterém jsme se rozdělili. My, nově příchozí, a Eva, naše kameramanka, jsme se vydali navštívit Golestan Palace, který patří mezi dominanty města. Jde o komplex paláců, přičemž je každý laděný jinak. Kupříkladu jsou zde k vidění zrcadlové místnosti, jejichž stěny jsou pokryté mozaikově vyskládanými zrcadlovými kachličkami. V paláci jsou k vidění i dary z tehdejšího Československa, a to v podobě velkých lamp, či okrasných váz.

V pátek se kola naší Trajdy (T815) i Bludičky (karavan Adria) roztočila směr severovýchod země. Samotným zážitkem je nejen poznávání nových míst, kulinářství a památek, patří mezi ně i samotná jízda v naší expediční krásce Trajdě, ve které se v těchto dnech jezdí skutečně skvěle. Venkovní teploty se pohybují kolem čtyřicítky a díky klimatizaci od Molpir, která má hned dva okruhy, si můžeme jízdu užívat naplno. Cílem dnešního dne jsou přírodní terasy, které byly vytvořené vlivem minerálů z vyvěrající vody ve skále. Než jsme na místo v podvečer dorazili, udělali jsem si zastávku u Dehnamak Caravanserai.

Dehnamak Caravanserai sloužilo jako místo odpočinku nejen pro poutníky a obchodníky, nabízelo zázemí pro každého, kdo ho potřeboval. Bylo postavené v roce 1570 a v dnešní době je zde restaurace s možnostmi ubytování se. Kousek od tohoto zrekonstruovaného komplexu stojí několik polorozpadlých budov s nádvořím, docela stejných, jak tomu bylo u námi navštíveného komplexu. Pravděpodobně šlo o další tehdejší část zázemí pro poutníky, které se ale nikdo nerozhodl opravit, ani je udržovat.

Abychom zajeli do našeho cílového bodu dne, bylo třeba sjet z asfatky a jet po „praškách“. Ty byly na mnohých místech úzké, ale řidič ví, co dělá, a tak jsme si po pár hodinách jízdy v lehčím offroadu společně vychutnali večeři u vstupu do Badab Soort (minerální terasy). Protože se už pomalu stmívalo, návštěvu místa jsme si naplánovali na následující den. Namísto večerníčku nám bylo puštěné instruktážní video, které tým natočil a sestříhal pro nové členy posádky, aby každý věděl kde, co je a k čemu to je.

Dopolední procházka spojená s ochutnávkou přírodní minerálky byla příjemná a dle plánu jsme od teras vyrazili před polednem. Chvílemi jsme projížděli i oblaky, pohybovali jsme se ve výšce kolem 2.200 m.n.m. V některých momentech měla Bludička na mále, má jen přední náhon, a tak jí sem tam dělá problém výjezd do prudšího kopce, obzvláště když prší a cesty jsou rozbahněné. Vše se ale zvládlo na jedničku, a tak jsme asi po 4 hodinách dorazili k Radkan Tower – jedna z věží typických pro tuto oblast, která byla postavená v desátém století. Prý je z ní za dobrého počasí a nebe bez mráčku vidět Kaspické moře. Toho se nám ale nepoštěstilo, celý den je vše pod mrakem a lehce mrholí.

Tato zastávka vyšla na chvíli, kdy se měl uskutečnit tradiční sobotní live rozhovor Marka s Radiožurnálem. Bohužel v Íránu jsou některé sítě blokované a mimo města je signál mizivější. Tentokrát se nám nepodařilo spojení se s posluchači rádia. I takové situace k výpravám patří.

Máme před sebou ještě necelých 10 kilometrů na místo, kde chceme přenocovat. Z mrholení se stává lehčí déšť a my se přesouváme po horských cestách výše do mraků. Na úzkých lesních cestách nás předjíždí parta postarších motorkářů, každý nám na pozdrav mává.

Předem vybrané místo na přespání není možné navštívit, cesta je zasypaná hromadami kamení. Jedeme tedy dál a přes husté mraky, ve kterých jsme, se snažíme najít odbočku z cesty, kde bychom mohli přečkat noc. Ta na sebe nenechala dlouho čekat a už s Trajdou couváme na plácek, kde kluci rozdělávají oheň, na kterém si společnými silami připravujeme večeři.

Dnešní den byl dlouhý a plný zážitků – především těch z jízdy terénem. Ivo i Robert se shodují, že jsou rádi, že se Marek pouští i do terénních cest, že nejde jen o „Potěmkinovy vesnice“, na které jsou fanoušci lákáni. „Jsem mile překvapený tím, jak je Trajda pohodlná a až takovou průjezdnost Bludičky jsem nečekal,“ dodává nad praskajícím dřevem v ohni Ivo.

V několika následujících dnech se výprava TKS2 přesune do města Mašhad a přiblíží se ke Kaspickému moři. Program je skutečně nabitý a zážitků bude jen přibývat. Všichni se máme /máte na co těšit.