Člověk se učí celý život, aneb Tatra kolem světa 2 poznává africké školy

Expedice Tatra kolem světa 2 pomyslně navazuje na stejnojmennou výpravu z konce 80. let minulého století. Do její realizace se pustila parta lidí pod vedením Marka Havlíčka, který s myšlenkou oživení cestovatelské legendy přišel. Po zhruba dvou letech plných příprav, jednání a zařizování se kola expedičního speciálu na tatrováckém podvozku rozjela směr dobrodružství.

Přestože obě expedice nesou stejné názvy, je mezi nimi výrazný rozdíl. Ta z první byla realizována z důvodu prezentace automobilky a tehdejšího československého průmyslu. TKS2 je soukromým projektem, který si dal za cíl zprostředkovat lidem skutečný expediční život. Koncept TKS2 je unikátní v tom, že se postupně během celé doby trvání expedice mohou na palubu T815 přidávat lidé, a to třeba na dva týdny. Nejen ale o tento způsob zprostředkování organizátorům TKS2 jde. Během cesty se mimo jiné natáčí dokumentární materiál, a to jak o cestě členů týmu, tak i o životech lidí v rozličných koutech naší planety.

Letošní rok patří Africe a během poznávání odlišných kultur se cestovatelé setkávají i s dětmi, které jsou z jejich přítomnosti mnohdy rozpačité. Ono se také není čemu divit, když se jede cestami, které nejsou mnohdy ani na mapách, to se pak tým dostává do vesnic a osad, kde bělocha neviděli i celou jednu generaci. Děti jsou zvídavé po celém světě, a i když má každá kultura jiné hodnoty, je jistě důležité, aby děti mohly být dětmi.

O tom ví své i Dana Matějů, která před 5 lety odjela na dva měsíce do Ugandy jako dobrovolnice. Od té doby v Ugandě zůstala a rozhodla se společně se svým manželem Jonnym pomáhat jak dětem, tak i matkám samoživitelkám. Ptáte se jak? 

Koupili si kousek od města Mityana pozemek, kde zrekonstruovali prostory školy. Během několika let a nemalému úsilí se jim podařilo vybudovat fungující školu, kterou navštěvuje kolem tří stovek dětí. Během seznamování se s Danou jsem se dozvěděla, že jejich začátky zde nebyly vůbec snadné. Místní je nechtěli přijmou mezi sebe a nejednou se je pokusili otrávit, nebo jim jakkoli způsobit nepříjemnosti. Dana a Jonny se ale nevzdali a díky nim a jejich odhodlání mohou děti získat skutečně kvalitní zázemí do svého života.

V naší evropské kultuře žijeme v tom, že máme nějakou finanční gramotnost a povětšinou rozumíme smyslu a důvodu podnikání. V Ugandě to ale zase takovou samozřejmostí není, zejména pak v malých městech a vesnicích.

 

Pro lepší představu, jak to v Ugandě, a také v mnohých dalších afrických zemích funguje, vám uvedenu příklad:

 

Ve vesnici si jeden ze sousedů otevře pouliční krámek, kde se rozhodne prodávat oblečení. Je v okolí jediný, a tak se mu vcelku dobře daří. Když to vidí ostatní obyvatelé vesnice, řeknou si, že je to skvělá myšlenka a hned si vedle zmíněného stánku postaví stánky své, kde prodávají naprosto totožné zboží. Výsledkem je to, že se zisk nedostane k nikomu, a tak tito podnikatelé zkrachují. Stejně tak to je se zemědělstvím či chovem dobytka.

 

Dana ve své škole učí učitele, aby uměli správně a co nejvíce pochopitelně předat informace žákům, kteří do školy chodí tak jako u nás, od pondělí do pátku, a to i z několik kilometrů vzdálených vesnic. Zájem být žákem v její škole je velký – nabízí dětem i snídani a oběd, který ne všechny děti doma dostávají.

Mimo vzdělávání dětí, se v Change Tomorrow orientují i na vzdělávání matek samoživitelek. Ty zde učí zemědělství, čtení, psaní, a také smyslu samostatnosti, a to ve smyslu udržitelnosti. Každá tato žena dostane do své péče prase, svini, o které se stará. Jakmile se svini narodí selata, jsou všechna její, kromě jednoho, to daruje Daně a Jonnymu jako poděkování a za prase, které od nich na začátku dostala.

 

(Poznámka: Všichni, kdo pracují pro Change Tomorrow jsou dobrovolníci a nikdo nedostává plat. Tato organizace je nezisková a je závislá na finančních darech. Z toho důvodu, aby si Dana s manželem měli možnost přivydělat, začali chovat zmíněná prasata.)

Pomáhat lidem (nejen) v Africe je bezesporu šlechetnou záležitostí, ale je třeba myslet na to, aby se myšlenka dotáhla do detailů. že Jsou i jiné neziskové organizace, které v Africe za ohromné mediální slávy staví školy. Bohužel už neberou v potaz to, zda je to v místě, kde jsou kvalifikovaní učitelé a děti, které by školu mohly navštěvovat. Tyto nově vybudované školy tak bohužel mnohdy chátrají.

 

V Ugandě jsem byla na palubě společně s Terezou Flesarovou, která se k týmu připojila už v březnu letošního roku. Nejen v Ugandě se tým TKS2 zastavoval na kus řeči ve školách, a to jak v těch vedených místními, tak i ve školách provozovaných či podporovaných českými neziskovými organizacemi. Za těch několik měsíců putování po Africe si Terka mohla vytvořit vlastní názor právě i na školství a systém vzdělávání, a tak jsem se jí na pár bodů zeptala.

KB: Když bys měla srovnat evropské a africké školství, kde vidíš největší rozdíl?

 

TF: Školství si stále dovolím porovnávat, jelikož ze školy nejsem tak dlouho pryč. V Česku máme všechno, veškeré pomůcky, interaktivní vychytávky, možnost samostudia a neomezený přísun internetu, ve školních jídelnách výběr ze tří jídel. Afrika je pravý opak. Děti sedí v dřevěných lavicích, na tabuli se stále píše křídou a obědy některé školy nenabízejí vůbec. Internet ve škole? To by byl zázrak, učitelé i žáci jsou rádi za elektřinu, aby si v třídách mohli vůbec svítit.

 

KB: Bylo by dle tebe pro české žáky prvních stupňů přínosné se dozvědět něco více o způsobech vzdělávání ve světě? Pokud ano, tak proč?

 

TF: Pro žáka prvního stupně v Česku by bylo obohacující sednout si na den do dřevěné lavice, na tabuli psát křídou a na toaletu chodit ven na latrínu. Děti u nás nemají moc představu, jak se mají děti jinde. Možná by se také žáci divili, kdyby za nesplněný domácí úkol dostaly proutkem. Nebylo by však marné děti v Česku seznámit se vzděláváním jinde pomocí fotografií nebo videí.

I my tady v Česku víme, že nejen základní vzdělání je důležité a že dětství má každý jen jedno. Uvědomují si to i Danini žáci, kteří jsou za možnost studia vděční. Někdy jsou u brány školy i mnohem dříve, a to i z důvodu, aby mohli jít do školy, namísto toho, aby museli jít se svými rodinami na pole. Děti, které mají dobré akademické výsledky jsou poslány na další školy a jejich sny jsou stejné jako syn dětí u nás, chtějí být lékaři, astronauty, anebo chtějí být jako Dana a Jonny a pomáhat druhým.

 

Koho by zajímalo více o Change Tomorrow, jistě můžete mrknout na www.ChangeTomorrow.co.uk nebo mi napsat na email produkce@tatrakolemsveta2.cz, ráda vám povím více nejen o této neziskové organizaci, ale také o samotném projektu expedice Tatra kolem světa 2.

 

Za tým TKS2,

Kateřina Božková

(poznámka redakce: článek vyšel v měsíčníku Exit 162, listopadové vydání 2021)