Bolívií křížem krážem

Nejvýše položené (administrativní) hlavní město na světě La Paz, archeologická lokalita Tiwanaku, solná pláň Salar de Uyuni, těžba stříbra v Potosí, správní centrum Sucre, národní park Torotoro a mnoho dalšího.

 

První den osmé etapy putování Tatry kolem světa 2 Jižní Amerikou začal cestou z La Paz do Tiwanaku, kolébky stejnojmenné civilizace. Zde proběhla prohlídka archeologického areálu a stejnojmenného chrámu Kalasasaya, zdejšího muzea keramiky a Bennetova monolitu, největšího v kuse zachovaného kamenného sloupu zpodobňujícího jednoho z vládnucích osob předinkovské kultury. V podvečer proběhlo první seznamovací kolečko, první společné vaření a užívání si prvních momentů při západu slunce.

 

Jezero Titicaca nás přívítalo prezentací místních lidí s bubnováním a tanečky. Užili jsme si jej také díky projížďce na loďkách. Jako další bod na programu bylo nejvíce ezoterické místo z celého Tiwanaku, Puma Punku, které během našeho výletu k jezeru otevřelo. V La Paz byla jen krátká zastávka na oběd a cesta už vezla jedenáct členů posádky dále na jih. Protože se ale město hemžilo dopravními zácpami a místní doprava byla proti původnímu plánu, podařilo se dojet jen ke kachnímu jezeru, jak jej nazývají místní, nedaleko vesničky Calamarca. Večer byl kvůli veliké zimě krátký. Všichni se šli raději zavrtat do svých spacáků do stanů od Domov na kolech. 

 

“Dnes v noci byla taková zima, že nám omrzaly stany zevnitř a jak se v nich srážel dech, dělaly se tam až krápníky. Čelní sklo jsme museli vzít dřevěnými obracečkami na vaření, protože jsme z něj tu vrstvu ledu, která se na něm přes noc udělala, jinak nemohli dostat. Koho by napadlo, že tu bude taková strašlivá zima,” popisuje ranní probuzení Lucka. Sluníčko stany i tým však brzy prohřálo a bylo možné pokračovat v cestě směrem do města Oruro. Zde byly na místním trhu, kde je možné sehnat doopravdy všechno od potravin přes elektroniku po nábytek, doplněny zásoby a už se pokračovalo k malé vesničce Poopó, v níž bylo možné navštívit přírodní léčivé lázně. Těsně před soumrakem bylo možné zároveň s obzorem zahlédnout solnou pláň. Salar de Uyuni vítá návštěvníky z České republiky. 

 

Časné vstávání nikomu nevadilo, protože bylo vykoupeno hrou barev východu slunce a jejich odrazem na bílém horizontu. “Solná pláň Salar de Uyuni mě doopravdy zaujala,” rozplývá se nad bílou plochou Lenka. “Železité prameny, ke kterým jsme došli, tvořili zajímavá bublající jezírka a hezky kontrastují s jednolitým povrchem zářivě bílé země.” Protože bylo stále ještě chladně, uvařili jsme si čaj na venkovním plynovém sporáku od Kobitu. V Uyuni je jedno velmi známé místo hojně navštěvované turisty, Hřbitov vlaků. “Překvapilo mě, kolik druhů mašin a vlakových souprav tu jen tak nečinně rezaví,” smutní nad zdejší atrakcí Michal. “Technika mě zajímá a myslím, že je možnost vše opravit nebo použít jinak. Tak mě velmi mrzí vidět takovou spoustu stále použitelných vlaků, které tu jen tak stojí.” Noc v horách za silného větru byla nepříjemná. “Ještě, že nás ve stanech hřály matrace Tropico. Takové bych chtěla doma,” pochvaluje si Iveta. 

 

Pondělí byl odpočinkovým dnem. Téměř celý den byl vyhrazen na treking pískovcovým kaňonem, který tvořil doslova bludiště a zavedl odvážlivce až na jeho ústí na vrcholku strmého útesu. Mezi zvrásněnými komíny horniny rostly kaktusy a pichlavé keře, na kterých si tu a tam pochutnávaly kozy. “Cestou jsme ochutnávali místní sladký pepř přímo ze stromů a sbírali divokou kávu,” nadšeně vypráví Dan, který hned všechno ochutnává a porovnává s tím, co známe z domova. Na večeři jsme nás pozval náš průvodce Milton k sobě domů. Jeho žena nachystala zeleninový vývar, pečené kuře a domácí kávu. Tu, kterou jsme si odpoledne nasbírali. Vše bylo výtečné, organické a domácí. 

Úterý bylo věnováno hned několika výletům v okolí Tupizy. “Víděli jsme toho tolik, že si to skoro ani nepamatuji,” doluje z paměti všechny podrobnosti nejstarší dočasný člen této etapy Josef. “Ďáblovy dveře, kaňon Inků (na jehož konci u malého vodopádu jsme zahlédli kolibříka, kaňon Los Machos (volně přeloženo Kaňon borců) a na závěr koryto řeky Rio Tupiza.” Po pozdním obědě se nikomu již nikam nechtělo, ale za to se naskytla možnost se dozvědět něco o místní kultuře díky hře děvčat na tradiční bolivijské flétny a představení místního folklorního oblečení. Kdo chtěl, zašel na západ slunce na vyhlídku Corazón de Jesus.

 

Na procházku za skalními obelisky se vyráželo všem po další chladné noci těžko, ale odměnilo nás sluníčko, které vylezlo zpoza hor a rozehřívalo naše zkřehlá těla. Cestou ke skále Ďáblova ruka se nám podařilo najít místní pastevce koz, kteří nám prodali svůj lahodný domácí sýr. Odpoledne si zájemci vyrazili na divoký západ. Tedy ne do Arizony ani nic takového, ale na tříhodinovou vyjížďku na koních. Sice se většinou jelo kvůli bezpečnosti jen krokem, ale zážitek průjezdu městečkem a volnou přírodou v sedle byl jedinečný. “Díky tomu, že na koních jezdím už od sedmi let, vzal mě v pauze jeden z průvodců na projížďku cvalem korytem řeky. A nejen po písčitém podloží, ale jeli jsme dokonce i vodou. Paráda,” září Lenka.

Dlouhý přejezd z Tupizy do dvě stě padesát kilometrů vzdáleného Potosí byl náročný. Cestou byla pěkná zastávka u vodní nádrže, kde bylo v plánu půjčit loďky na svezení se po hladině, ale tak moc foukalo, že byl tento nápad raději zrušen. O to dříve skupina dorazila do koloniálního města, které je od poloviny 19. století zařazeno na seznam UNESCO. Na večeři si někdo dal lamí medailonky, jiný hřbet. Všechno bylo výtečné.

Další den si dočasní členové expedice hráli na horníky. S průvodcem Davidem totiž vyrazili na zážitkovou prohlídku stříbrného dolu Santa Rita. “Byl to úžasný zážitek. Vlézt do tmavé štoly, uskakovat před projíždějícími tunovými vozíky, dýchat důlní prach a k tomu si ještě vše vyzkoušet na vlastní kůži,” nadšeně vypráví Zdeněk. ”Dozvěděli jsme se mnoho podrobností o životě horníků, zkusili si rumpálem vytáhnout dvě stě kilogramový pytel s rudou, ručně si odloupli trošku stříbra, a dokonce byli svědky i důlní exploze dynamitem.” Ve zbytku dne vyrazili někteří do karmelitánského kláštera, jiní do katedrály a zbytek na kávu s dortíkem.

Sobota 16. července je v Bolívii známá svátkem Svaté Terezy. Po celé zemi se konají průvody městy, mše svaté věnované a vojenské přehlídky. Svatá Tereza je totiž nejen patronkou Bolívie, ale také policejních složek a vojáků. “Přes celé město šel velký slavnostní průvod s vojenskou pochodovou kapelou a živelnou mší ve španělštině v kostele Santa Teresa. Byl to zajímavý zážitek, za který jsem rád,” říká Stanislav. “Muzeum historie těžby stříbra v Potosí, kam jsme šli odpoledne, mě zaujalo a nečekal jsem, že to může být tak příjemně strávený čas. Zaujaly mě zachovalé nástroje i četné příklady zpracování stříbra i dalších rud, archiválie mincí i dalších předmětů již od 16. století.”

Hlavní město Bolívie Sucre přivítalo znavené cestovatele slunečnou oblohou. Sice bylo ze začátku náročné se zde zorientovat, ale již brzy všichni prozkoumávali bílé zářící koloniální, bývalé hlavní, město. Však ne nadarmo se mu přezdívá Město stříbra. Na každém rohu byla nějaká zajímavost. Kostel, park nebo dokonce živý koncert. 

 

“V Cochabambě nás zaskočily velké demonstrace za práva žen a rovné platy,” popisuje první momenty strávené ve známé turistické lokalitě Josef. “To nám ale nemohlo vadit, protože jsme se stejně vypravili na dva dva do národního parku Torotoro, takže jsme nezvyklému a nevítanému povyku unikli.” V chráněné přírodní oblasti je mnoho zajímavostí a spousta jedinečných krás, které si zde návštěvník může užít. “Odpoledne nás čekal sestup do dvě stě metrů hlubokého a čtrnáct kilometrů dlouhého kaňonu Cañon de Los Pajaros. Celkem to tedy bylo šest set schodů nahoru a dolů. Na jeho konci byly nádherné vodopády Cascada El Vergel,” popisuje netradiční turistiku Zdeněk. “Cestou jsme viděli mnoho dinosauřích stop, papoušků Loro arabas nebo si čistili dutiny přivoněním k rostlině boldas (voní jako kříženec máty a tea tree).”

 

Další ze zajímavostí parku je skalní město Itas na náhorní plošině. Jedná se o pozůstatky předincké civilizace s jeskynními malbami a nádhernými výhledy. A skutečně, v některých jeskynních prostorách by zůstali někteří účastníci klidně i bydlet. Odpoledne se konal dobrodružný průzkum jeskyně Umajalanta. Ale nebyla to ledajaká obyčejná prohlídka, jakou známe od nás, nýbrž každý dostal helmu a čelovku a vyrazil do otevřeného krasového prostoru. Stěny se tuhle přibližovaly, takže bylo nutné se plazit, támhle zase svažovaly, takže bylo potřeba použít kovového žebříku nebo provazu. A v některých místech bylo nutné se proplazit skutečně nízkou průrvou navíc plnou vody a bláta. “Slaňovali jsme po lanech, klouzali se po zadku, používali žebříků i lan, pomáhali si a naprosto celou dobu si to užívali. Sice mám pocit, že to byla moc hranice toho, co jsem schopný fyzicky zvládnout, ale budu na to ještě dlouho vzpomínat,” popisuje s jiskřičkami v očích šestasedmdesátiletý Josef. 

Přejezd z Cochabamby zpět do La Pazu trval skoro celý den. Poskytoval tak dostatek času na to, aby si všichni účastníci mohli ještě naposledy užít vrnivý zvuk Trajdy a pokochat se výhledy na posoucí se lamy kolem. Společná večeře v restauraci Curry House byla už jen tečkou za uplynulými dvěma týdny, než se všichni rozjedou do svých domovů.