SIM karta, kterou mám, tu nefunguje. Dopoledne jedeme s policií, která se nabídla, do vedlejšího města pro novou SIMku, ale prodavač v obchod
... není. Po půl hodině ho přivedou. SIMka mi v telefonu nejde, dávám ji tedy do telefonu Luimu, jednadvacetiletému studentovi, který mi vše pomáhá překládat a komunikovat. V jeho v telefonu funguje. Jdu si pro náhradní telefon, tam se ukazuje, že funguje, ale nejde internet. Policista volá někam na ústředí a zjišťuje, že mám telefon blokovaný a nemohu ho používat v Tádžikistánu, jak jeden, tak i druhý. Jsem tu týden, řeším krizovky, sháním pomoc a jsem odkázaný na wifi připojení od někoho, koho ukecám a on má stejně jen dvě čárky signálu.
Ladíme tiskovou zprávu, už druhý den, a díky absenci internetu ji stále nemáme dodělanou. Sednu si s Luiem na zápraží u jeho rodičů a rychle dopisujeme s týmem věci do tiskovky a posíláme ji do světa. Volají z Radiožurnálu, povídám si s redaktorkou. Lui ukazuje pantomimou, že k autu přijel velký stroj, na který čekáme tři dny a musíme běžet. Jdeme svižně k autu. Hodně se zadýchávám, pořád mi je blbě. Z dálky vidím auto a skřípající pásy velkého bagru. Bagr řídí Číňan. Zdravím ho anglicky, ani nehýbne brvou, zdravím ho Rusky, nic. Policista ke mně přiběhne, že umí jen čínsky. Sakra. To bude koordinace.
Na místě je i jednotka ministerstva pro mimořádné události, asi osm chlapíků v modrých helmách a šest vojáků zde čeká už třetí den, sedmnácti tunový nakladač, který by nám měl pomoci. Upínáme lana a pomalu se snažíme všemi směry posunout Tatru nahoru na plac, který jsme vytvořili před pěti dny. Nebudu ten šestihodinový boj popisovat dopodrobna. Nebudu popisovat, jak se nakladač málem zřítil na naší Trajdu, že se trhaly lana a málem se naše auto převrátilo ze svahu a naštěstí se zastavilo ve vzpřímené poloze, jako by to bylo naschvál. V ten moment se auto kývalo jako houpačka. Nikdo nevěděl, co má dělat a kde má auto zajistit... Vyběhl jsem na střechu jako za mlada a vzal si dvacetitunové elastické lano. Trajda podemnou plula a houpala se ze strany na stranu, rychle jsem uvázal jeden konec lana k mohutnému stromu a přehodil za Tatrou. Tiše našlapuju, slyším, jak to pode mnou kdesi dole rupe. Nepříjemný pocit. Nouzový plán je vyskočit do koruny stromu. Běžím na druhou stranu, tam chlapík s bílou helmou natahuje ruku a přidělává druhý konec ke stromu. Uf, rychle seskakuju dolů. Uf, zase ta hlava, nemůžu takhle rychle… Nahoře na hlavní cestě je nakladač a ocelové lano má přidělané na zadku Trajdy, trochu povolí a auto se začne z mohutným burácením propadat, rychle zapískají a auto se zastaví. Je to o balancu. Zase nikdo neví, co má dělat. Ukazuju na klády dole pod kopcem a na místa, kam se mají dát. Bíle přilby běží pro pilu, nemohou ji asi patnáct minut nahodit. Pak si berou větve, aby je použili jako pravítko a uřízli správně dlouhé trámy na podporu Tatry. Nesou zpět k autu čtyři obří klády. Super.
Každá je asi o půl metru delší, než by bylo potřeba, tak je zakracují a bušíme je pod strom, na kterém leží Tatra a pod zábranu proti podjetí. To ji musí unést. Pak nahoru k nakladači. Nakladač má prý nějakou šprajclou rychlost a nemůže dozadu. Bíle přilby uvolňují ocelové lano. Je v něm síla. Povolí, v Trajdě rupne a klesne asi o dvacet centimetrů a viditelně se vzepře na kládách, co jsme tam dali. Je tma, zima, obří zmatek. Jednou tahalo auto a pak zas bagr, nikdo nevěděl, co a jak se má dělat. Beru si k sobě Luie, policistu, šéfa vojáku a šéfa bílých přileb a domlouvám se, že se sejdeme ráno v osm hodin a že je třeba si předem říct, co budeme dělat a jak, abychom vše na zítra připravili a zkoordinovali a aby všichni věděli, co mají dělat a kam chceme auto dostat. Vše jsme si odsouhlasili, ale každý si asi v duchu říkal: a jak to řekneme tomu číňanovi?
Jsem unavený. Jdu zpět do nemocnice. Je zde jeden doktor a asi dvacet lidí dalšího personálu a asi padesát pacientů a jedna místnost se dvěma otvory v podlaze jako záchod. Chce to odvahu. Tádžikistán mě učí, jak přicházet o zábrany. Na vedlejší díru si sedne chlapík, lítá to z něj jako z otevřeného kohoutku a chce si povídat. Těžkej den, jsem zaprášenej jako horník. Nemocnice má dokola šest budov, různě velkých. Jediný zdroj vody je kohoutek uprostřed dvorku, svlíknu se do trenek a myji se. Z pokojů vylezli sestřicky i pacienti a koukají se… Vím, že to asi není v souladu s jejich náboženstvím, ale jsem špinavý jako čuně a chci jít spát. Do noci přemýšlím, jak zítra postupovat, co kde podepřít, jak kde tahat. Jsem tu sám šestý den, v nemocničním pokoji a místo ptačího zpěvu mě budí ráno nářky jiných pacientů. Chci se pořádně vyspat a odpočinout si na další den.
číst více
