K hranicím jsme to měli ještě stále přes sto kilometrů a i přes náš optimistický odhd, že tam do oběda musíme být, se tak nestalo. Pár
... desítek kilometrů před městem Tacna (a zároveň padesát kilometrů od státních hranic) se nalézala první blokáda. Uprostřed pouště! Zkoušíme se domluvit, ale demonstranti jsou nekompromisní a postupně jich přibývá, stejně jako zapálených pneumatik i zvýšených hlasů. Voláme na policii, ta nás odkáže na objízdnou trasu kolem moře, kde by žádná blokáda být neměla. Přijali jsme s povděkem jejich řešení a dali se na sto padesát kilometrů dlouhou objížďku. Ale abychom se dostali na její začátek, museli jsme ještě kus cesty zpátky. Co se ale nestalo. Mezitím začala na mostě další blokáda a my jsme se ocitli v pasti! Poblíž postávali vojáci i policisté, ale nijak do děje nezasahovali. Naštěstí se zde brzy objevil nějaký muž, který se snažil skupinu zkoordinovat a slíbil, že nás do hodiny pustí. A tak se i stalo. Zbytek jsme strávili cestou kolem moře, která nám alespoň přinesla malou útěchu v podobě koupáním se ve vlnách Pacifiku. Od místních se dozvídáme, že kousek za městem je další zátaras, a když k němu přijíždíme, je před ním již přibližně kilometrová kolona. Nikoho z demonstrantů nezajímá, že jsou na cestě v horku stovky lidí, včetně dětí a starších osob. V šest hodin místní průjezd odblokovali, ale i tak to bylo náročné. Kličkování mezi kameny, větvemi, spálenými pneumatikami a lidmi nám bralo drahocenný čas. Dál jsme jeli v koloně, která se vždy po několika kilometrech zastavila a v dáli byly vidět další ohně blokád. Zkoumáme objízdné trasy a nakonec se společně s ostatními autobusy a náklaďáky obracíme, abychom místo objeli polní cestou. Další křižovatka, další oheň, další blokáda. A tak se to opakuje několikrát, než jsme jsme našli malou neznačenou polňačku mezi sady, která nám dopřála alespoň špetku naděje.
U další blokády jsem využili méně hlídanou odbočku doprava, kam jsme i přes nelibost a ryk demonstrujících pohotově vyrazili, než nás stačili zastavit. Dav rozvášněných Peruánců zůstal za námi a nám už zbývala jen poslední křižovatka před hranicemi. Opět jsme našli cestičku mezi poli, kterou opatrně, se zhasnutými světly, projíždíme. Ještě prokličkovat mezi ve tmě nastraženými kameny a jsme na státní hranici! Bohužel však přijíždíme půl hodiny po oficiálním uzavřením hranic, takže musíme před „závorou“ přečkat do rána. To už byla ale jen drobnost po tom všem, co jsme museli zvládnout, abychom se sem dostali. Všechny objížďky, blokády a čekání nám vzaly bezmála tři dny z plánovaného programu.
číst více
