Hrozně to letí, už jsem to přes týden, co se nehoda stala. Už je to více než týden, co všichni odlétli do České republiky. Auto je vytaž
...ené a mimo ohrožení. Nikdo tu není. Každé ráno přicházely vždy desítky lidí a cvrkot. Teď jsem tu sám. Sedím v nástavbě na přední sedačce a cosi zašramotilo, znělo to jako plch na půdě.
„A hele, nejsem tu sám - Leopold!“ zpoza sedačky vykoukla kočka, tedy spíš kotě. V puse měla kus guláše, který se rozprskl o strop, když jsme se převrátili. Nerušeně si ho dojedla a pak se producírovala po autě.
Dnes se pustím do třídění a porovnávání věcí v ředitelně. V policích bylo úhledně naskládaných patnáct beden s různými věcmi. Po převrácení Tatry byli všechny police vytržené, krabice vysypané, stůl i postel utržená. Prodíráním těch všech věcí jsem si chvilku připadal jako popelka co třídí hrách a brambory. Ale spíše mi to připadalo jako cestování v čase. Všechny tyto bedny s Tatrou jedou od startu a vždy se tam něco „důležitého“ založilo. Něco na památku nebo co by se mohlo hodit. Tříděním a prohlížením těch věcí jsem si znovu vybavil téměř všechny etapy za posledních pět let.
Děduška přicházel k autu: „Vaditěl, vaditěl - čaj, pojď piť“. Roztáhl ubrus, na něj dal termosku s čajem, čerstvý chleba a svačinu. Povídali jsme si. Děduška bydlí tady na kopci. Za domem má půl hektaru políčka ve svahu, které jsem mu Tatrou trochu rozoral. Dole u řeky má hektar pole na obilí a nechává tam pást krávu. Dvakrát denně jí musí přehodit kolík jinam, protože za půl dne sežere vše kolem háku zabodnutého do země. Má tři krávy a sedmnáct ovcí. „A kde máš ty ovce?“ ptám se. „Na pastvě!“ odpovídá s klidem. „Kde na pastvě?“ zajímám se znovu, protože všude jsou jen kameny a štěrk. „Na jaře si je vezme na tři až čtyři měsíce pasáček a stará se mi o ně. Mám sedmnáct ovcí.“ „A kolik mu za tu pastvu platíš?“ jsem zvědavý. „No, platím mu vcelku hodně, je to dobrý pasáček. Za ty tři měsíce mu dávám sto dolarů.“ „Hmmm,“ pokyvuji hlavou a přemýšlím kde, naposledy jsem byl, kde by si někdo za den vydělal jeden dolar…
Dědula je čipera, sice pořád křičí, i když je metr ode mě, a pořád něco vypráví. Myslím, že v Pamíru na výletě byl i spisovatel Hrabal, který se tu inspiroval ke psaní Postřižin - nedivím se. Dědula je dopravdy akční, obzvláště na to, že mu je sedmdesát dva let. Minimálně dvakrát denně chodí dolů k řece (převýšení sto padesát metrů), převázat krávu na jiné místo nebo pak ji odvést domů. S počty nebo číslovkami je to u něj horší - jednou je jeho ženě šedesát sedm, druhý den 7sedmdesát čtyři. Ale říká, že má čtyři děti, nejmladšímu je dvacet dva let a studuje v Dušanbe. Než šel do důchodu, byl řidič u geologů. Vrtali a sbírali vzorky hornin a posílali je k rozboru.
Jak přebírám celé auto, každý den mu dávám hromadu věcí, které už nebudu potřebovat, nebo mu podle mě udělají větší radost než mě. To proto, aby byl vesmír v rovnováze - za to všechno jídlo a čaje, co mi nosí. Dal jsem mu i spoustu čajů a maté z Argentiny. Děduška si co chvíli ubalil zelený tabák do nastřihaných pruhů novin. Kouří často. Nicméně nejen, že podoba tabáku silně připomíná maté, ale i vůně je zvláštní. Děda si postěžoval na bolavé koleno, tak sem mu nabalil hromadu mastiček na koleno. Na konci dne, než jsem odešel, jsem vyšramotil krabičku doutníků Cohiba, co mi dal Petr Kolář ještě v Patagonii. Podal jsem mu jeden do folie zabalený doutník. Rozbalil si ho, chvilku k němu čichal, a pak se do něj pustil. Bylo vidět, jak ho zaskočilo, jak to chutná jinak.
Začínám být jako tádžik. Žádný alkohol, ani káva. Žádná sprcha, žádná zábava, žádný internet. Jen suchý vítr, výhledy na spoustu práce, všudypřítomný prach a špína. A přemýšlení o životě, o budoucnosti mé i projektu TKS2. Jsem moc vděčný za to, že se nikomu nic nestalo, že žiji a že projekt měl možnost inspirovat, změnit a "nakopnout" stovky lidí, než skončil v této podobě. Viděl jsem v tom, co jsem dělal, smysl a poslání. Popravdě, když se ohlédnu na svůj život zpět, kdy jsem uměl před dvaceti lety vydělat několik milionů za rok a necítil jsem se tak naplněný, jako když dělám na projektu pětkrát více než tenkrát a nemám z toho nic. Prostě si jen při tom úklidu a opravách mrmlám a přemýšlím. A buď za mnou přijde děduška, nebo místní děti anebo kočka. Přemýšlím o té rovnováze mezi děláním prospěšných věcí jen pro sebe a děláním prospěšných věci pro ostatní.
Uvnitř se sem tam objeví smutek, když tu sedím v přítmí vzadu v rozmlácené a nepojízdné Tatře. Opravdu nevím, co bude dál. Ale není to nějaký drastický smutek, většinou převládá vděk. Vděk za to, že jsem přežil, já i ostatní, kteří jsou super lidi. Je to další takové nakopnuti a utvrzení v tom, jak je život křehký. Takováto chvíle krásně umocní ten rozdíl mezi malichernostmi a důležitými věcmi. Ne, že by ve mně nebylo dost lásky a vděku, ale nějak mě to posunulo o kus dál. Cítím vděk za samotný život. I když jsem se více jak týden nemyl a používám latrínu u dědušky na záchodě. Cítím tu lásku ke všem tady i doma, kterří nám posílají energii a přejí nám to nejlepší. Cítím vděk a lásku ke všem, kdo nám v tyto těžké chvíle pomáhají zvládnout a jsem za ně moc rád.
Krize posouvají lidi. V krizích poznáváš pravý charakter lidí. O to víc mě mrzí, když se přes to všechno ke mně dostane nějaký atak, útok, urážka. Nejdřív jsem cítil hroznou zášť a nespravedlnost, pak jsem cítil lítost. A pak jsem si uvědomil, že se mě to netýká. Že to, co vysíláme k jiným lidem se nám vrací desetkrát, a že mám vždy volbu koukat jiným a lepším směrem. Ne tam, kde odkud příchází jen negativita, zášť a pohrdání, ale tam, kde je pozitivita a vzájemná pomoc. V tom je naše svoboda - svobodu máme v tom, kam budeme zaměřovat svou pozornost, a jestli budeme podporovat věci, které nás dělají šťastnými a naplňují nás.
Já vidím své posláni, svou povinnost v tom, odvézt Tatru zpět do České republiky. Je tu miliarda překážek a nekomfortu a miliarda důvodů, proč se cítit nešťastně a proč být nasraný, nenávistný a negativní. Jde to mimo mě. Každý den se posunu o kousek dál k cíli a i když to jde pomalu a cíl je daleko, mám radost, že to jde… Moc dobře si uvědomuji, když jsem tu v naprosté samotě kdesi v pustině, že jediný, kdo mě může zradit jsem já sám, má psychika. To, že bych se zlomil, nebo by mě to zlomilo. Je to mimořádné vykročení z komfortní zóny, ale uvědomuji si, jak mě to na druhou stranu posiluje. Jak mi to dává energii a sílu.
Teď zaklepala babuška na dveře v nemocnici u mého pokoje a nabídla mi kompot. Vzápětí přišla sestřička a přinesla mi pohanku k večeři. U toho filozofování a probírání se věcmi jsem se pomalu přemístil na své nemocniční lůžko a nechal se opečovávat, pokud to tak mohu říci. Život je takový, jaký ho chceme vidět a jaký ho chceme žít. Chci být šťastný, chci žít krásný život, a proto ho tak žiju. Mám volbu jako každý a vybral jsem si tuto cestu.
Dnes to byl tedy uklízecí a filosofický den, v němž se zas tolik věci neposunulo. Ale podařilo se mi koupit letenku pro technika Mílu, přeházet a roztřídit věci uvnitř auta a opravit unikající naftu. Takže hádám, že jsem si tím filosofováním vědomě chtěl udržet optimismus, klid a nadhled - nechtěl jsem se přiblížit pocitu beznaděje, smutku, ani zoufalství.
číst více
