Tomáš Čech a jeho cesta s Tatrou kolem světa 2

Tomáš Čech je cestovatel, stopař, rybář, a ještě k tomu všemu navíc docent na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

Vyrazil jsem s Tatrou kolem světa 2 do Peru a Chile. Už v době, kdy jsme cestovali směrem do Peru, byl v zemi vyhlášen výjimečný stav a konaly se různé demonstrace a blokády. Namísto toho, abychom v rámci naší etapy hodně viděli, tak jsme toho spíše hodně zažili, a místy to byly až zážitky adrenalinové.

Do Peru jsme vyrazili 1. ledna, takže jsme ještě mohli zažít alespoň částečný klid a euforii z oslav příchodu Nového roku v Limě. Problémy nanovo začaly až několik dní poté. Po nalodění na Tatru jsme z peruánské metropole vyrazili na jih, podél pobřeží, a v prvních dnech se seznamovali s tím, jak to na palubě funguje. Že si společně vaříme, uklízíme, existuje i služba na rozkládání a skládání střešních stanů a další praktické záležitosti. Pokud člověk jede na podobnou cestu s nějakou cestovní kanceláří, tak má veškerý servis zajištěný, ale tady jsme o všechno starali sami. V tom je rozhodně tento druh cestování jiný než běžná letní dovolená a člověk si mnohem více připadne, že je na expedici.

Prvním místem, které jsme navštívili, byla oáza Huacachina. Je to velmi specifické místo v rámci Peru – kus území, kde se nachází poměrně rozlehlá poušť, uprostřed které je oáza. Té dominuje jezírko s palmami a kolem několik malebných domů. Skoro jako nějaké zjevení! A můžete se tam nechat svézt po dunách terénními auty, což je samo o sobě velký zážitek, a zároveň si ještě vyzkoušet tzv. sandboarding, tedy sjíždění dun na snowboardovém prkně. Moc jsme si to užili a hned na začátku etapy se ukázalo, že budeme skvělá parta, která nezkazí žádnou legraci!

Následující den jsme putovali s Trajdou směr Nasca. Odpoledne nám praskla pneumatika a poměrně rychle po startu etapy jsme byli jako posádka postaveni před novou náročnější situaci, kterou bylo potřeba vyřešit. Kolo Tatry 815 je doopravdy velké a těžké, takže jsme museli kolos na silných heverech zvednout, aby se dala pneumatika vyměnit. V zatáčce u krajnice, za plného provozu, v těsné blízkosti rychle projíždějících kamionů nám to celé trvalo několik hodin. Rozhodně to není jako defekt u osobního auta a byla to jedna z prvních silných expedičních zkušeností.

Se zpožděním jsme pak dorazili do Nasca, kde jsme přenocovali a druhý den navštívili místo, kde se nachází na rozlehlé planině na tři stovky obrazců, které vytvořili před více než dvěma tisíci let staří Inkové. Vytvořili je odstraněním horní vrstvy tmavé vulkanické horniny a znázorňují nejčastěji zvířata, hmyz a ptáky, k vidění jsou i lidské postavy nebo geometrické obrazce. Jelikož mají obrazce i několik desítek metrů, pozorovat je možné je jen z ptačí perspektivy, což se nám poštěstilo díky přibližně hodinovému vyhlídkovému letu z blízkého letiště.

Z gurmánského hlediska jsme se měli výtečně! Často jsme jedli ryby nebo jiné místní speciality, jako například steaky z lamy alpaca. A samozřejmě jsme nemohli vynechat ani raritu místní kuchyně, a to pečené morče! Musím říct, že bylo nečekaně velmi chutné. Dlouho jsem si myslel, že se jedná o místní divoká morčata, ale zjistil jsem, že jde o stejná morčata, která my chováme doma jako mazlíčky. A v Peru je vykrmují na farmách jako jeden ze zdrojů obživy.

Z Nazcy jsme směřovali do města Cusco, které je rozcestníkem do mnoha jiných zajímavých lokalit, jako například Machu Picchu nebo na Duhové hory. My jsme zde ale už bohužel začali výrazně pociťovat, že se něco v zemi děje. Začaly se objevovat zasypané části cest a narazili jsme i na jednu kompletní blokádu, kde byli připravení vesničané s kameny v rukou a byli poměrně nekompromisní. Tudy prostě neprojedeme! Díky tomuto prvnímu intenzivnějšímu setkání s demonstranty se nám cesta do Cusca protáhla o bezmála 200 km. Do města jsme nakonec dojeli, ale situace v zemi se začala každou hodinou zhoršovat, většina významných míst včetně Machu Picchu byla pro turisty zablokovaná a naše plány vzaly rychle za své. Už jsme se smířili s tím, že při této naší návštěvě Peru ta nejvýznamnější místa budeme muset oželet a po dni ve městě jsme začali přemýšlet, co dál.

Nepokoje v Peru začaly již na začátku prosince po odvolání a zatčení "prolidového" prezidenta Castilla. Ten se pokusil rozpustit parlament, což poslanci označili za pokus o převrat a prezident byl uvězněn. Do vedení země pak byla dosazena dosavadní viceprezidentka Boluarteová. Lid s tímto počínáním nesouhlasil, a tak všude vzplanuly nepokoje a výtržnosti spojené s blokádami po celé zemi.

Vzhledem k tomu, že všechny hlavní cesty z Cusca byly zablokované, na rady místních jsme se s Tatrou vydali na cestu přes hory směrem na Arequipu. Stoupání od moře do více než čtyř a půl tisíce výškových metrů nám místy dalo pěkně zabrat. Nejen z důvodu, že se o nás pokoušela výšková nemoc, ale především proto, že spletenec horských cest se klikatí všemi směry a kvůli neustálému převýšení je jejich průjezd nekonečně dlouhý. A hlavně úzké horské cesty nejsou stavěny pro devatenácti tunové kolosy, jakým byla naše Trajda. V horách jsme však měli oproti pobřeží jednu nespornou výhodu – překrásné výhledy a kouzelnou přírodu všude kolem. A navíc minimum blokád.

Situace se však stávala čím dál tím více nevyzpytatelná a ve finále nám naše snaha dostat se co nejrychleji z Peru zabrala celkem pět dnů. Blokády se totiž přelévaly z města do města a často je nebylo možné ani nikudy objet. Museli jsme tedy pomáhat odklízet nahromaděné kameny a zátarasy nebo místo objíždět s velkou zajížďkou zpět a úplně jinudy.

Byla to stoprocentně adrenalinová cesta. Jednak samotné blokády, a především pak demonstrující lidé, kteří na nás měli často nachystány kameny k vytlučení skla nebo se snažili o vypuštění pneumatik. Nebyly to úplně příjemné okamžiky. A ze samotného přejezdu hor, kde byly silnice místy tak úzké, že by se mezi nás a skálu mnohdy ani papír nevešel, mi naskakovala husí kůže. Přiznám se, že hranice mého osobního komfortu se v rámci našeho jihoamerického putování výrazně posunula…

Některé blokády byly tak velké, s obřími kameny a takovým množstvím materiálu, že tam musel přijet snad buldozer nebo bagr, aby to tam všechno nahrnul. A to mnohdy vadilo i místním, takže začali lopatami hlínu a suť odhazovat sami. My, když jsme to viděli, tak jsme jim samozřejmě pomohli, a tak nás nechali v pohodě projet. Ale nefungovalo to tak všude. Někteří Peruánci se mj. snažili zneužít chaotické situace a obohatit se. Natahali přes cestu třeba barely a s nataženou rukou říkali: „Pokud chcete projet, musíte zaplatit.“ Obvykle to ale byli místní vesničané, kteří to nemysleli nijak zle, jen se ve své tíživé situaci na tom chtěli přiživit, takže když jsme jim pověděli, kdo jsme a odkud kam jedeme, pustili nás.

Měli jsme štěstí, protože jsme nakonec narazili na skupinu kamionů, která měla v předvoji osobní auto a přes vysílačky dostávali informace o situaci na trase a kudy lze bezpečně projet. Řidiči byli velmi přátelští a dovolili nám se k nim přidat. Však i většina místních se snažila v těch nepokojích dovézt náklad, a hlavně se dostat domů za svými rodinami.

V Arequipě jsme se zdrželi jeden den, abychom zkontrolovali a opravili auto, protože dostalo při průjezdu horami hodně zabrat. Stihli jsme si toto hezké město alespoň zběžně projít – nejzajímavější byl bezpochyby rozsáhlý klášter St. Catalina a také muzeum věnované životu starých Inků. Významnou část expozice pak tvořily informace o jejich sepětí s přírodou a obětech, které je měly před přírodními živly ochránit. Na konci expozice pak byla vystavena zmrzlá mumie dívky Juanity, která byla pro své poslání vychovávána a v přibližně čtrnácti letech jako panna obětována…

Na hranici s Chile nám zbývalo několik set kilometrů, tak jsme po dni v Arequipě opět vyrazili na cestu.  Situace na jihu země, kde jsme se nacházeli, se stále výrazně zhoršovala, proto jsme se museli vydat zase přes hory, kde by neměly hrozit blokády. A opět náročná cesta úzkými, mnohdy nezpevněnými horskými uličkami s častými převýšeními i tisíce výškových metrů. Po dalším dni v horách, kde jsme jeli průměrnou rychlostí 20-30 km za hodinu, jsme dojeli do města Moquegua a na hranice nám zbývalo necelých 200 km. Za normálních okolností záležitost na pár hodin. To bychom ale nesměli být v daném okamžiku v Peru… Kousek od města Tacna, přibližně padesát kilometrů od hranic, nás zastavila blokáda. Bylo poznat, že je čerstvě navezená a kolem ní se začalo shlukovat více a více místních. Začali dokonce vytrhávat patníky, které na barikádu přidávali, čímž prakticky zničili právě opravenou silnici, nebo zapalovali dovezené pneumatiky. Bylo jim jedno, co všechno díky „své věci“ zničí, a ekologie je nezajímala už vůbec. Zjistili jsme, že nemáme šanci projet, demonstranti byli nekompromisní a odhodlaní. Nakonec jsme se po poradě s policií rozhodli vydat cestou podél pobřeží, a tak jsme se otočili. Ale mezitím, než jsme situaci vyhodnotili a vyrazili nazpět, se za námi přibližně po dvaceti kilometrech objevil další zátaras. Byli jsme lapeni mezi dvěma blokádami, nemohli jsme tam ani zpátky. Nakonec se nám ale podařilo domluvit se starostou města, ve kterém byla ta druhá blokáda, že nás po hodině pustí. A to i splnil.

Po všem tom stresu jsme nakonec dojeli k Tichému oceánu a ocenili možnost vykoupat se. Udělali jsme si na pobřeží oběd a chvíli si odpočinuli. Bylo to doopravdy potřeba. A to jsme netušili, že finální část cesty na hranice bude nejakčnější. Hned za městem byla velká barikáda na hlavním tahu na hranice, kterou už nešlo objet. V asi kilometrové koloně, kde byly „uvězněny“ desítky aut i autobusů a stovky lidí včetně plačících dětí, jsme čekali několik hodin, než nás navečer pustili. A to byl teprve začátek… Blokády se objevovaly jako houby po dešti, naprosto nekoordinovaně. Sledovali jsme na Google mapách, jak se na každém druhém místě ukazují červené tečky, kudy nelze projet. A tak jsme v podstatě několik hodin kličkovali po malých silnicích, abychom se odtamtud dostali pryč. Jednou jsme dokonce museli jeden zátaras prorazit nebo jednu vesnici objíždět sadem se zhasnutými světly, aby si nás nevšimli. Takže namísto toho, abychom sto padesát kilometrů jeli přibližně dvě hodiny, zabralo nám to celý den.

Když jsme se konečně dostali na hranice, bylo nám sděleno, že půlhodinu předtím ji zavřeli a že musíme počkat do dalšího dne. Neměli jsme už sílu se s nimi přít, a tak jsme prostě přespali v autě na hraniční čáře a druhý den jsme se v šest ráno vydali na hraniční přechod. Peru se nás ovšem nechtělo jen tak „vzdát“, protože nefungoval imigrační systém a minimálně dvě hodiny jsme v totálním chaosu čekali, až nás odbaví „ručně“. Navíc byl pátek třináctého, to už prostě nešlo vymyslet! Po všech peripetiích jsme se však konečně úspěšně dostali do Chile. Od hraničního přechodu nám ovšem ještě zbývalo ujet bezmála dva tisíce kilometrů, abychom se dostali do hlavního města Santiago de Chile, což bylo poměrně velké sousto s ohledem na okolnost, že jsme snahou dostat se z Peru ztratili několik dnů navíc.

Prvním důležitým úkolem v Chile hned za hranicemi bylo to, že jsme museli trochu „poléčit“ naši Trajdu, nechat svařit disky, abychom mohli pokračovat v naší expedici po nejdelší zemi světa. Další dny naší etapy byly ve srovnání s akčními zážitky v Peru poměrně klidné a pohodové, řekl bych až „nudné“, ale bylo to po tom všem trochu za odměnu. Neměli jsme bohužel časovou rezervu, abychom navštívili všechna plánovaná místa, proto jsme jeli na jih podél pobřeží, ale i tak jsme viděli spoustu zajímavostí. Kouzelné bylo např. město Antofagasta s koloniálním centrem, a především tepajícím rybářským přístavem a tržnicí. Na zbytky zpracovávaných ryb si navykla kolonie lachtanů, kteří poblíž přístavu žijí.

Do srdce pouště Atacama jsme se sice nedostali, ale na jejím okraji jsme se zastavili u zajímavého monumentu Ruka pouště, připomínajícího oběti diktátorského režimu v zemi a znázorňující symbol lidské bezmoci a zoufalství na světě. Opomenout nejde také návštěvu národního parku Chañaral, kde jsme měli možnost pozorovat velryby, konkrétně plejtváky myšok, což byl fascinující zážitek. Viděli jsme také skákající delfíny, stohlavé kolonie lachtanů, rozmanitých mořských ptáků a také jednoho tučňáka Humboldtova. Bylo příjemné setřást ze sebe napětí z uplynulých dnů v Peru.

V Santiago de Chile jsme se rozloučili s Trajdou a s partou nových přátel ještě „pocárali“ po chilské metropoli a jejích památkách.  Lanovkou jsme vyrazili třeba na kopec San Cristóbal, kterému dominuje socha Panny Marie, a užili si nádherný výhled na celé město, domy v nejrůznějších barvách a lidi užívající si svůj poklidný život.

Završila se naše etapa s Tatrou kolem světa 2. Etapa, která se odvíjela zcela jinak, než jsme si mohli jen představit. Místy akční až adrenalinová („zážitek nemusí být jen pozitivní, hlavně že je silný“), ale v konečném důsledku nezapomenutelná („co nás nezabije, to nás posílí“). Přinesla nám mnoho neuvěřitelných zážitků a zkušeností, ale hlavně také nová přátelství. A společně už nyní plánujeme s Tatrou kolem světa 2 nová, asijská dobrodružství. Cestování s Trajdou je prostě návykové!