Poušť Atacama i solná pláň. Taková byla sedmá etapa putování Tatry kolem světa 2 v Jižní Americe

Šest dobrodruhů, František Müller, Ondřej Lincmajer, Daniel Šolc, Lucie Košanová, Monika Hrubalová, Jan Mjartan a Vladimír Jadrníček, se vydali na expedici za poznáním jihoamerického Chile a Bolívie. 

 

Sedmá etapa začala v Santiago de Chile, odkud všichni po společném obědě vyrazili do Playa Grande de Quintay. Cestou se konala malá zastávka u vodopádů Salto del Agua. “Nečekala jsem, že bude v Chile tolik zeleně a vody,” přiznává Monika. “Myslela jsem, že je to hlavně pouštní země.” K večeru dojela parta dobrodruhů na krásnou pláž, kde je čekala nejen první společná procházka k tajuplné jeskyni využívané piráty k uschování lupu, ale také první společná večeře a seznamovací kolečko. 

 

“I přes to, že jsem nevěděla, co od městečka Valparaíso očekávat, tak po jeho návštěvě již chápu, proč je zařazeno na seznamu světového dědictví UNESCO,” svěřuje se po celodenní návštěvě onoho místa Lucie. “Přístavní sídlo zažilo rychlý růst během zlatého věku kolonialismu v 16. století, kdy působilo doslova jako magnet pro evropské přistěhovalce a bylo známé jako „Malé San Francisco“ a „Klenot Pacifiku“ například pro svou nejstarší burzu v Latinské Americe, prvním dobrovolným hasičským sborem na kontinentu, první chilskou veřejnou knihovnou nebo nejstaršími nepřetržitě vydávanými novinami ve španělštině na světě, El Mercurio de Valparaíso.” Noc strávil tým dobrodruhů na pláži Playa Chigualoco a hlubší poznání jeden druhého podpořili aktivitou 100 otázek, na které se nikdo neptá.

Třetí den byl náročný, protože bylo potřeba ujet pořádný kus cesty až do národního přírodního parku pouštního typu Llanos de Challe. “Jedná se o pět set hektarů skalnaté pouštní a polopouštní krajiny, ve které žije na dvě stě dvacet chilských rostlin (mezi nimi i skoro vyhynulý Lví dráp) a Lamy guanako,” vysvětluje skupině František Müller, který zdejší lokalitu již navštívil předtím. “Nejzajímavější jsou zde ale místní kaktusy, mé oblíbené, kterých se zde nalézá doopravdy velké množství. Například endemitní Napinu v terénu pouhým okem neuvidíme, protože se skrývá pod tenkou vrstvou písku. Najdeme ji až tehdy, když na něj šlápneme,” varuje ostatní. Večer se nesl v romantickém hávu na nedaleké bílé pláži, kde si nás pro potěchu vyhlédla jedna místní kočka, a strávila s námi několik hodin, abychom se s ní mohli po libosti mazlit.

 

Sice bylo další den ráno v plánu uniknout dešti vstáváním ve čtyři hodiny ráno, ale naneštěstí začalo pršet dříve. Výskok ze spacáků byl tedy ještě rychlejší než obvykle, a i tak byly stany baleny již mokré. K poledni Trajda dosáhla vrcholu 2 600 m n.m., a to, když dojela k nejvýše položené astronomická observatoři na světě, tzv. Evropské jižní observatoři. “Bohužel nás dovnitř nepustili, protože je nutné mít minimálně tři dny předem udělanou online rezervaci,” konstatuje koordinátorka Lada Matyášová. “Ale bylo velmi zajímavé si celý areál prohlédnout alespoň takto z dálky, když víme, že jsou součástí týmu také vědci z České republiky. A navíc nám veliké převýšení alespoň pomohlo se zase o trochu více aklimatizovat na nedostatek kyslíku kvůli velké nadmořské výšce.” Další zastávkou byla písečná socha Mano del Desierto, jež znázorňuje ruku vystupující z pouště jako symbol odolnosti a nezlomnosti chilského lidu. Odpoledne i noc posádku zastihla ve městě Antefogasta, kam se vydali si trochu odpočinout.

Ve čtvrtek 23. června 2022 konečně dosáhla Trajda pouště Atacama. “Krajina se měnila za oknem jako mávnutím kouzelného proutku až nezbylo než nekonečné lány světlého písku lemované tmavšími okraji hor,” popisuje s nadšením v očích Lucie. Mrazivou noc Trajda strávila zaparkovaná u zadního vchodu do Měsíčního údolí, a zbytek dne byl věnován gurmánskému vaření pod taktovkou Ondry a následnému ochutnávání výtečných, i když poněkud křupavých, výtvorů. 

 

Budíček byl následujícího dne v šest hodin ráno, aby tým již s východem slunce mohl obdivovat krásy místa zvaného Magický autobus. Zrovna tam se také v tu samou chvíli přijel fotit mladý manželský pár z Portugalska, takže došlo k milé výměně cestovatelských zkušeností. Jediné, co nám poněkud kazilo kouzelnou chvíli byl fakt, že se pokazil plyn, takže jej bylo nutné ve stále chladném vzduchu opravit. Vše se ale však zdárně podařilo a k jedenácté hodině dorazila skupina ke vstupní bráně do Vale de la Luna (Měsíčního údolí). “Mám pro vás špatnou zprávu,” volá na skupinu koordinátorka Lada. “Dovnitř nás nepustí, protože je Trajda moc těžká. Museli bychom tedy do nejbližšího města, pronajmout si tam nějaká menší auta, a vrátit se. Chcete?” Zaznělo sborové ne, a raději byl změněn plán na návštěvu podobné lokality, údolí Quebrada del Diablo (Ďáblovo hrdlo). Večer se zájemci šli podívat do Muzea meteoritů a všichni pak navštívili svatojánské oslavy ve městečku San Pedro de Atacama.

 

Druhé největší gejzíry na světě, Geysers Del Tatio, a přilehlé horké prameny Puritama - to byl cíl ranního výletu některých členů týmu. A moc si to pochvalovali. “Dokonce jsme viděli i lamy, plameňáky a malé králíky Vikaču,” vypráví nadšeně Monika. “Jen mě asi dostihla výšková nemoc,” stěžuje si na bolest hlavy Dan. “I přes četné zastávky a spousty čaje z koky se gejzíry nacházejí ve výšce přes 4 000 m n.m., takže tříhodinová cesta čítala skoro kilometrové převýšení.” Po troše spánku po příjezdu ale bylo všem dobře, a mohli se vydat prozkoumávat městečko, na nákupy výrobků z lamího vlákna nebo například na masáže. 

 

Poslední den v poušti Atacama skupina strávila koupáním a procházkou kolem Lagunas Escondidas de Baltinache, sedmi jezer na solné pláni. “Další cestu nám však překazilo levé zadní kolo Continental, které nedrželo dofouknutý vzduch tak, jak jsme potřebovali, a tudíž jsme jej kvůli bezpečnosti raději vyměnili za jiné, a ono zlobivé dali jako rezervu,” komentuje nepříjemnou situaci řidič Tomáš. Výměna zabrala dvě drahocenné hodiny, takže se příjezd do města Calama konal již za tmy. Jediné, na co zbyl čas, byl nákup potravin, večeře z místní pizzerie (jediná otevřená restaurace široko daleko) a přespání nedaleko benzinové pumpy. 

 

Následující den bylo probuzení brzké, kvůli dohnání časové ztráty z předchozího dne. Bylo totiž potřeba překonat bolivijské hranice, které se ale nalézaly o jeden tisíc výškových metrů výše. Vypisování potřebných dokumentů na hraničním přechodu nám sice nějakou chvíli zabralo, ale před polednem jsme se už těšili z vyhlídky na vulkán Ollagüe. “V Chile byly cesty mnohem lepší,” špačkuje Jan. “Tady jsou to jen samé objížďky a spousta prachu,” komentuje stav bolivijských silnic. Ne vše ale bylo tak špatné, jak se na první pohled jevilo, protože časté odbočky vedly krásnou přírodou, do které by se tým jinak nepodíval. Například mezi zvětralé skalní masivy s lamami pasoucími se všude kolem. Ve městě Uyuni nastal lov na bolivijské SIM karty. Ke spaní bylo vybráno ikonické místo zvané Railway Scrap Yard (Hřbitov vlaků) plné starých lokomotiv a mašinek. V noci bylo -2°C.

“Celý den strávený na solné pláni Salar de Uyuni. To už se těším,” komentuje program Vladimír. Sice nakonec bylo času méně, ale obrovská do dáli se táhnoucí bílá plocha všem učarovala. “A dokonce jsme objevili i železité prameny vyvěrající ze země,” radostně vypraví Ondřej. Noc byla strávena odvážně v korytě řeky Rio Yura. “Ještě, že je v Jižní Americe nyní období sucha,” pochvaluje si Dan. “Jediné, co nás tedy celou dobu ohrožovalo, byly ve tmě nastražené bobečky od blízko se pasoucích lam,” směje se.  

 

Potosí, město zapsané na světové dědictví UNESCO známé svou těžbou stříbra, byl náš cíl na další dva dny. Program zde byl rozmanitý - průzkum koloniálního centra, prohlídka muzea stříbra a návštěva stříbrného dolu, popíjení kávičky na náměstíčku plném barevně oděných místních lidí nebo společná večeře v podobě steaků z lam. 

 

Poslední červnový den byl náročný, jelikož bylo potřeba ujet mnoho kilometrů. Jen s malou zastávkou na vyhlídce Tinguipaya na jídlo přijížděla Trajda se svou osádkou už za tmy do eukalyptového háje u přehrady Tacagua. “Ještě že máme několik náhradních spacáků od firmy Husky,” libuje si Monika. “Jinak bych tady v noci asi umrzla.”

 

“Neujeli jsme ani padesát kilometrů a zaseklo se nám lanko k plynu,” vysvětluje nešťastný start prvního prázdninového dne Marek. “Ještě že jsme dostali tolik náhradních dílů od Servis centrum Vysočina a Tatra Trucks, které tu máme k dispozici v úložných prostorách od Kobitu. Po třech hodinách oprav se nám totiž konečně podařilo dostat starý zatuhlý olej z lanka pryč, a mohli jsme tak pokračovat.” Protože byl ale časový plán opět nabourán, bylo rozhodnuto zastavit ke kempování dříve, u krásného jezírka nedaleko vesnice Calamarca. Zde si všichni se západem slunce užili procházku kolem pasoucích se lam, ovcí a krav, a vychutnali si poslední společný večer v přírodě. Noc byla snad nejchladnější, jakou tým za sedmou etapu zažil. Však jak by ne, spalo se ve výšce 4 219 m n.m.!

 

Poslední den etapy byl věnován městu Tiwanaku, archeologicky významné lokalitě zapsané na seznamu UNESCO. Právě zde se 1 100 let před naším letopočtem zrodila jedna z nejstarších kultur Jižní Ameriky, národ Tiwanaku. “Navštívili jsme jak komplex tři chrámů Kalasasaya, tak místní muzeum keramiky a Bennetova monolitu,” vypráví Honza. “Zaujal mě koncept vidění světa Pachamama, který bere svět jako jednu živou entitu rozdělenou do tří sfér - nebeskou, zemskou a podsvětní.” Odpoledne pak byla pro dobrodruhy připravena jízda motorovými čluny po jezeře Titikaka. 

 

Ráno už zbývalo se jen s malou zastávkou na výhledy na hory přesunout do La Pazu. “Dokonce se nám cestou podařilo najít i myčku aut, do které jsme se s Trajdou vlezli, aby byla zase hezky vymydlená na další cestu, ale to už jsme si říkali sbohem s dočasnými členy,” popisuje poslední momenty sedmé etap putování po Jižní Americe koordinátorka Lada.