12.- 19. 7. 2020
Výprava pokračuje dál směrem na jih Íránu, cestovní rychlost se zmenšila, a to nejen díky četnějším zastávkám k zajímavým místům. Zastávky jsou teď plánovány jasně a tým se drží společně domluvené trasy, zážitek s neplánovanou odbočkou k solnému jezeru se všem vryl do paměti a není chuť si něco podobného zopakovat.
Z města Isfahán, kde byli cestovatelé dle místních jedni z prvních cizinců, kteří se ve městě objevili po třech měsících, se naše sedmičlenná parta vydává k jedné z nejvýznamnějších perských památek, a to k místu, kde kdysi stávala Persepolis. Než k ní ale dorazí, udělají si parádní výlet k vodopádům Margoon. Čím jižněji jedou, tím výše se zvedá rtuť teploměrů, a tak je tato zastávka skutečně příjemným zpestřením. Vodopády Margoon místy dosahají až třiceti metrů, jde o velkolepou podívanou, což je znát i díky všudypřítomným nejen místním lidem.
V pondělí 13. července se kola obou vozů zastavila u již zmíněného města Persepolis. Před očima našich sedmi zpocených, i když díky klimatizaci od Molpir se žití v Trajdě parádně zvládá, stanuly pozůstatky starověkého perského města, které leží v dnešní provincii Fárs a dříve bylo metropolí celé perské říše.
Naučná vsuvka:
Město Persepolis bylo zbudováno zhruba 500 let před naším letopočtem a mimo centrálního bodu říše neslo i důležitou ceremoniální funkci. Přestože byli tehdejší obyvatelé krutí ke svým nepřátelům a protivníkům, vždy pro ně byla na první místě čest a pravda.
Město vyrostlo na úpatí hory Kúh-e Rahmát, a to na uměle zbudované terase. Po zhruba 200 letech byl palácový komplex zničen, a to Alexandrem Velikým, který údajně Persepolis sám osobně podpálil. Dnes se návštěvníci mohou projít po místě, ze kterého sálá silná historická energie, a i díky tomu bylo místo zapsáno do UNESCO.
Jak jsem psala, teploty se šplhají vysoko a trávit celé dny na slunci je náročné, a tak se tým TKS2 přesouvá do města Šíráz, kde se naši cestovatelé vydávají prozkoumat rozsáhlé komplexy tržnic, kde na ně dýchá moderní svět, který si stále zachovává silné prvky dob minulých. Vůně orientálního koření smíšená s vůněmi tabáků z vodních dýmek dodává tu správnou atmosféru, jen ulice jsou prakticky liduprázdné. To se ale mění po soumraku, kdy se probouzí bujarý městský život. No a za zmínku jistě stojí i informace, že Fanda našel v tržnici i knihu od Milana Kundery, byla tedy ve farsi (perština), ale jméno autora bylo napsáno latinkou.
Z města Šíráz expedice popojíždí ještě jižněji, a to až k Perskému zálivu, kde je chuť vyzkoušet vodu. Ta je dle slov Toma: „horká jako kafe“, a tak pocit zchlazení v teplotách sahajících k padesátce nepřichází. V týmu na cestě jsou i dvě ženy, Eva a Táňa, obě si vyzkoušely, jaké to je se koupat v oblečení – prý to není nic moc, ale jako zkušenost se to počítá.
No a co bude dál? Ještě je v plánu jít po stopách šafránu, takže se je na co těšit. Místní jsou k našim dobrodruhům přívětiví, a tak není o navázaní nových přátelství nouze, určitě se tedy nedá použít slovní spojení, že dobrých lidí je v Íránu jako šafránu.
Čerstvé zážitky můžeš získat e-mailem. Snadno a zdarma.
Díky tomu budeš vědět co se děje, jak expedice probíhá a co právě zažíváme. A kdo ví, třeba tě zaujme a přidáš se k nám.